Rodiče se pomalu oblékají do těch nejlepších šatů, jaké mají. V náručí pevně sevřou svého potomka a zapózují fotografovi. V obličeji se jim ale zračí bolest. A úsměv nevykouzlí ani jejich dítě. Jak by také mohlo, když už je několik dní po smrti…

V západní Evropě a Spojených státech amerických se v průběhu 19. století šíří podle současných měřítek poněkud zvláštní až morbidní tradice – fotografie zesnulých osob, takzvané fotografie post mortem.

Pořídit fotografii je totiž náhle levnější než si objednat portrét od malíře. Rodiny se v té době setkávají se smrtí mnohem častěji než dnes. Zvláště děti nezřídka podléhají záškrtu, tyfu a jiným vážným nemocem.

A právě díky těmto snímkům si nešťastní pozůstalí mohou uchovat věrné vzpomínky na své blízké, které jim vzala smrt. Jejich posmrtný obrázek je navíc často jejich první a zároveň i poslední fotografií.

Jako živé

„Prosím, ať vypadá jako živý,“ prosí fotografa zoufalá matka, která právě přišla o svého syna. Své dítě chová v náručí, jako by bylo živé.

Krutou pravdu prozrazuje jen prázdný pohled dítka, zavřené či naopak nepřirozeně rozevřené oči, někdy také perem dokreslené zorničky na víčka malé mrtvolky.

Jindy zase mrtvá miminka fotograf opře o postýlky, stoličky, křesla, nebo pod jejich oblečení schovává provaz, kterým je přiváže k nábytku, aby vytvořil iluzi, že zrovna sedí.

Důmyslné podpěry

Větší děti a dospělí většinou pózují buď na židlích, stojí pomocí podpěry důmyslné dřevěné konstrukce, schované pod oděvem, nebo ho podpírají truchlící příbuzní.

Někdy fotograf také naaranžuje mrtvé tak, že to vypadá, jako by si jen na chvíli zdřímli… Holčičky na snímkách například bývají oblečené do svých nejlepších šatiček, s mašlemi ve vlasech. Nemohou chybět ani jejich oblíbené panenky, hračky, zvířátka či květiny.

Nezřídka jim ještě fotograf po vyvolání snímků dobarví tváře růží, aby zaplašil jejich mrtvolnou bledost.

Vítězství nad smrtí

„Komplikované procesy kolem těl zemřelých zajišťující iluzi života neměly smysl bez podvědomého přesvědčení, že fotografie umožňuje nesmrtelnost,“ vysvětluje současný polský fotograf Paweł Supernak.

Rodina pohlédne na takový snímek a pocítí, že díky němu jejich milovaná osoba alespoň v této podobě bude žít už napořád.

Posmrtné fotografie, jakkoliv se dnes mohou zdát být děsivé, fungovaly vlastně jako zbraň proti smrti a zároveň jako lék, jak se s tak bolestnou ztrátou vyrovnat.