Druhá polovina minulého století se nesla v duchu soupeřících stran. USA a Sovětský svaz se poměřovali na všech možných kolbištích. Politikou počínaje, přes sport až po vědu. Výrazným duelem bylo zvláště dobývání vesmíru.
Na oběžné dráze Země byli první Rusové, souboj o Měsíc však prohráli na celé čáře…
Když americký prezident John Fitzgerald Kennedy 12. září 1962 veřejně prohlásil, že cílem USA je do deseti let dostat člověka bezpečně na povrch Měsíce a zpět domů, zbystřili i v Sovětském svazu, který v té době v nevyhlášeném vesmírném závodě vedl, neboť se mu v dubnu 1961 podařilo dostat poprvé v historii člověka na oběžnou dráhu Země.
A navíc se Jurij Gagarin z této cesty vrátil živý. Veřejně však sovětská vláda účast v soutěži s USA popřela.
Potichu a pomalu
Veřejné projevy byly jedna věc, skutečné úsilí pak ta druhá.
A tak Sověti, kteří se báli každého neúspěchu, protože trpěli představou, že by tím oslabili svoji pozici světové velmoci, tajně začali připravovat dva vesmírné programy s cílem konkurovat Američanům.
Jeden (Program L-1) měl za cíl let k Měsíci a jeho oblet, druhý (Program L-3) pak i přistání s lidskou posádkou na našem nejbližším souputníkovi.
Oba programy byly však po amerických úspěších v obou směrech pomalu utlumovány, až byly nakonec v letech 1970 a 1974 zcela zastaveny.
K oficiálnímu konci pak došlo v roce 1976. Utajené však oba programy zůstaly až do roku 1990, kdy došlo konečně k jejich zveřejnění.
Směr Měsíc
Loď L-1 byl upravený model již vyzkoušené a fungující lodě Sojuz. Ovšem pro tak dálkový let, jakým byla cesta k Měsíci, musel být Sojuz 7K-OK výrazně odlehčen. Byl proto odmontován orbitální modul a také záložní padák.
Do lodi se vešli dva kosmonauti, kteří se od ledna 1967 v tzv. Hvězdném městečku aktivně připravovali. Dvojice účastníků měsíční mise měla vzejít z kvarteta Vitalij Sevasťjanov, Nikolaj Rukavišnikov, Oleg Makarov a Georgij Grečko.
Podobnost jen vizuální
Program však vyžadoval mnohem silnější nosnou raketu, než jakou měl Sovětský svaz v té době k dispozici. A tak bylo rozhodnuto o vývoji rakety N-1, na jejíž tvorbě se podílel osvědčený kosmický konstruktér a šéf sovětského kosmického výzkumu Sergej Koroljov.
Jeho týmu se podařilo sestrojit raketu vizuálně srovnatelnou s americkým Saturnem V., který úspěšně a vcelku bezchybně sloužil v programu Apollo.
Jenže N-1, jak ji sovětští konstruktéři nazvali, byla se Saturnem srovnatelná jen rozměrově, výkon zaostával přibližně o 25 %.
Co chtěli politici?
N-1 se dočkala celkem čtyř testovacích startů. Ani jeden z nich se nepodařil a všechny skončily katastrofou, většinou kvůli nejrůznějším potížím s prvním stupněm, který byl složen ze tři desítek raketových motorů na kapalné palivo.
Na tomto sovětském programu se zřejmě negativně odrazilo to, že v lednu 1966 zemřel Sergej Koroljov, a tak v konstrukci pokračovali jeho spolupracovníci, kteří neměli jeho erudici rozhled a v neposlední řadě také správné konexe.
Politické špičky si však nadále vysnily, že první oblet Měsíce v sovětské režii se odehraje již v polovině roku 1967 a noha sovětského kosmonauta rozvíří měsíční prach ke konci roku 1967 či počátkem roku 1968. Politici myslí, ale schopnosti techniky mění…
Neletí to…
Prvně se N-1 měla do vesmíru podívat 21. února 1969. Ovšem již 55 sekund po startu vypukl v motorovém prostoru požár, který poničil elektrickou kabeláž, a proto 69 sekund po startu, když byla raketa ve výšce 12 200 metrů, došlo k výpadku všech motorů a raketa setrvačností pokračovala v letu po balistické křivce, dopadla asi 50 kilometrů od startovacího zařízení a roztříštila se.
…ani po opravě
Opakovaný start byl nachystán již 3. července téhož roku, tedy krátce předtím, než Američané na Měsíci úspěšně přistáli. Při startu se však odlomil kousek kovu a vnikl přímo do palivového čerpadla, které poškodil.
Automatický systém tak postupně vypnul všechny motory až na jeden, takže raketa se při startu doslova zastavila asi 200 metrů nad zemským povrchem a dopadla zpět na startovací rampu, kde explodovala. Raketa i startovací zařízení byly zcela zničeny.
Dva roky nestačily
Sověti již věděli, že v souboji o Měsíc tahají za kratší konec, ale přesto se program stále ještě nezastavil.
Vybudování nové rampy i další úpravy nosné rakety N-1 si vyžádaly delší čas, a tak ke třetímu pokusu o start došlo až 26. června 1971, tedy v době, kdy už se po povrchu Měsíce prošlo více Američanů. Jenže ani tento start se nepodařil.
Ihned po startu se celá raketa dostala do náklonu, který automatický systém nedokázal vyrovnat.
Náklon byl takový, že vzniklé aerodynamické síly působící na startující raketu byla tak velké, že se ve výšce přibližně 1 kilometru vrchní část rakety 51 sekund po startu odlomila a motory se automaticky zastavily. Raketa pak „doplachtila“ asi 20 kilometrů od rampy a roztříštila se o zem.
Poslední pokus
Poslední pokus o protlačení N-1 do vesmíru se odehrál 23. listopadu 1972. Až do 107 sekundy šlo vše vcelku hladce, jenž pak se raketa zřejmě podélně rozkmitala a několik motorů ve výšce 40 kilometrů nad zemským povrchem vypovědělo službu.
Řídicí program zastavil chod dalších motorů, aby nedošlo k přetížení konstrukce, jenže praskla palivová trubka a motor č. 4 explodoval. Tím se raketa rozpadla.
Smutným konstatováním je, že k explozi došlo pouhých 7 sekund před tím, než měly být funkce prvního stupně rakety ukončeny.
Končíme!
Protože již bylo jasné, že Američany v tomto závodě porazit nemohou, neboť program Apollo si připisoval jeden úspěch za druhým, navrhli sovětští konstruktéři aspoň projekt bezpilotní mise.
N-1 měla vynést a vypustit bezpilotní kosmickou loď 7K-L1S, která měla okolo Měsíce obkroužit jakousi smyčku, během níž by pořizovala multispektrální fotografie měsíčního povrchu, a to včetně odvrácené strany.
Z lodě se měl ještě oddělit další bezpilotní prostředek Je-8, jenž by dosedl na povrch Měsíce a pomocí jádrového vrtáku by získal vzorek měsíčního regolitu. V malé sférické kapsli se pak toto zařízení mělo vrátit na Zemi.
Z plánu však nakonec sešlo a připravené části rakety N-1 posloužila jako střechy garáží či skladů v okolí kosmodromu.
