Winston Churchill je dodnes symbolem britské houževnatosti a nezlomného ducha. Jako premiér vedl Spojené království v nejtěžších letech druhé světové války a jeho projevy plné „krve, potu a slz“ dodávaly národu sílu nevzdat se.

Cesta k tomuto postavení však nebyla jednoduchá – začínal jako neúspěšný student, prošel vojenskou službou, politickými pády i zklamáními, než se stal jedním z nejvlivnějších státníků 20. století.

Winston Churchill se narodil v roce 1874 do bohaté aristokratické rodiny, ale jeho dětství nebylo bezstarostné. Na elitní škole měl špatné výsledky a byl považován za hloupého.

Toto období ho poznamenalo psychicky i fyzicky, když se zhroutil a musel bojovat se zápalem plic. Až na vojenské akademii, kam se dostal v roce 1893, se ukázalo, že v sobě skrývá potenciál.

Zde patřil mezi nejlepší studenty a následně se zúčastnil bojů v Britské Indii a v Africe. Kromě vojenské kariéry se věnoval také žurnalistice jako válečný zpravodaj, což mu pomohlo vybudovat si jméno.

Jeho první kroky v politice se datují do roku 1900, kdy byl zvolen do Dolní sněmovny. Brzy se stal ministrem, ale osud si s ním zahrával.

Během první světové války, jako první lord Admirality, dohlížel na vylodění v Gallipoli, které skončilo debaklem a přineslo Spojenému království ztrátu okolo 70 000 vojáků. Kvůli této katastrofě byl v roce 1915 odvolán ze své funkce.

Po krátkém návratu do armády se v roce 1917 vrátil do vlády a zastával řadu významných funkcí, ale v roce 1922, kdy jeho vláda padla, přišel i o své místo v parlamentu.

Až s nástupem druhé světové války se naplno ukázala Churchillova genialita. Už předtím nesouhlasil s politikou ústupků hitlerovskému Německu, takzvaného appeasementu. Snažil se vyburcovat důležité lidi k obraně Československa, ale nepodařilo se mu to.

V reakci na Mnichovskou dohodu suše konstatoval, že pro jeho zemi znamená hanbu. Jeho velká chvíle nastala v roce 1940, kdy byl zvolen premiérem.

V první fázi války odsunul do pozadí politiky, kteří prosazovali appeasement, a soustředil na sebe většinu významných funkcí. Provedl průmyslovou mobilizaci Británie a postaral se o spojenectví s USA, které mělo nejprve podobu zásobování země.

I přes některé kontroverzní kroky se stal symbolem boje proti nacismu. Během války se zúčastnil konferencí v Teheránu (1943), Jaltě (1945) a Postupimi (1945), kde se rozhodovalo o budoucím uspořádání Evropy a Asie.

Svými činy a rozhodnutími si získal podporu a obdiv veřejnosti a navždy se zapsal do historie jako jeden z největších válečných lídrů.

V poválečných volbách sice utrpěl porážku, ale do politiky se vrátil v letech 1951 až 1955. Získal Nobelovu cenu za literaturu za své obsáhlé dílo o druhé světové válce a i po odchodu na odpočinek zůstal v očích veřejnosti hrdinou.

Když v roce 1965 zemřel, byl mu uspořádán pompézní státní pohřeb a jeho rakev byla tři dny vystavena ve Westminsterském paláci.