Postavy na kresbách v egyptských hrobkách pletou zvláštní provaz z dlouhých stonků. Co to asi bude? Mnozí archeologové jsou přesvědčeni o tom, že švihadlo!

Příběhů o vzniku švihadla existuje hned několik. Egypťané mohli pomůcku z bambusu či vinné révy používat už okolo roku 1600 př. n. l., jen tak pro zábavu nebo ke zlepšení kondice.

Jiní přisuzují počátek této aktivity Féničanům, kteří vyrábějí lana z krouceného konopí. A jednoho dne zjistí, že když budou při pletení přeskakovat z jedné strany na druhou, proces bude rychlejší!

Zcela jasné důkazy však vedou až do novověku. V 17. století je například v Číně skákání přes švihadlo součástí oslav Nového roku.

Dvojitý Holanďan

V Evropě se historie švihadla začíná psát v Nizozemsku. Skáče se tu však jinak, než to známe dnes, a především je k tomu třeba více lidí. Dva drží provaz a točí s ním, třetí přes něj přeskakuje.

A ještě přesněji, asistenti většinou drží v ruce švihadla dvě (jedno v každé ruce) a přeskakující se musí zvládnout trefovat mezi ně!

Když začnou v 17. století Nizozemci kolonizovat Ameriku, švihadla si vezmou s sebou. Aby se jejich děti zabavily, skáčou tu na ulicích a věřených prostranstvích, opakují u toho různé říkanky a zpívají písničky.

Děti jiných kolonistů, mluvící anglicky nebo francouzsky, jim samozřejmě vůbec nerozumějí a pro onu „hatmatilku“, stejně jako pro celé skákání přes švihadlo, vymyslí jméno Double Dutch (doslova Dvojitý Holanďan).

Double proto, že jsou švihadla dvě, Dutch se stane symbolem pro cokoliv cizího a nepochopeného. Pro techniku skákání se dvěma švihadly se název používá dodnes.

Holčičí záležitost

V 18. století už se jak v Evropě, tak v Americe skáče ostošest. Ovšem oblíbená zábava je zatím určená výhradně pro chlapce! Převládá tehdy názor, že dívky by neměly být příliš fyzicky aktivní, aby se nezranily a nepřišly o možnost porodit děti.

Zároveň je to nepřípustné či neslušné proto, že skákání by jim odhalovalo kotníky.

V 19. století se to však začne měnit a skákání už si užívají i dívky. A protože jiné aktivity, jako fotbal, hokej či baseball, jim stále zůstávají zapovězené, skákání se věnují o to víc!

Když se v 19. století hodně rodin v Americe stěhuje do měst, dívky tu objeví chodníky a hladké plochy, vymýšlejí si různé taktiky a nová pravidla a brzy tu už skáčou za mohutného skandování publika. Z obyčejné hry se stává sport…

Všichni dohromady i každý sám

Za kolébku „profesionálního“ skákání přes švihadlo se tak nejčastěji považují USA. Především ve 2. polovině 20. století tu vznikají nejrůznější organizace, ligy či programy pro mládež, jejichž cílem cílem je mimo jiné zastavit mladistvou kriminalitu a rozvinout vztah k pohybu.

Kouzlo švihadel se však samozřejmě prosadí i u nás. Podle některých dokladů se poprvé skáče na sokolském sletu v roce 1907, boom pak nastává v 60. letech v rámci cvičení spartakiády.

První slavnou sestavu se švihadly předvede deset tisíc starších žáků v roce 1965.

Tehdy už je švihadlo skutečně zábavou pro všechny, rozvíjí se různé styly a většinou už ke skákání nikoho dalšího nepotřebujeme. Stále oblíbenější je nám známá technika, kdy si švihadlo drží každý sám!