Bestiář a herbář, jedny z žánrově nejoblíbenějších knih středověku. Zatímco bestiáři se dnes již každý směje, herbář představuje trvalou výpovědní hodnotu o bylinách různých lokalit, často i s radami, které mohou přijít lidem vhod i dnes. Zkuste si také jeden vyrobit!

Herbář není renesančním výdobytkem, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Jak je doopravdy tradice herbářů stará, dnes již nikdo nezjistí – květiny i dřeviny jsou křehké a můžeme se jen dohadovat, kolik prastarých herbářů podlehlo zubu času či válečnému běsnění znepřátelených říší.

Nejstarší dochovaný herbář pochází z Číny, vytvořen byl 2700 př. n. l.

Čína tak představuje jednu z mála kultur, která dokázala kontinuálně zachovat část svých „knižních“ dědictví (většinou těch kusů, které se nemohly stát jádrem sporů s přechody mezi vládnoucími dynastiemi).

První český herbář vypadá proti čínskému jako batole vůči mudrci – pochází totiž až z let poměrně nedávných, konkrétně roku 1517. Jeho autorem je lékař z Litomyšle, J. Černý.

Do svého herbáře poskládal na 380 bylin, okomentoval je i s možnými účinky a celé dílo nazval „Kniehou lekarskou“.

Do dnešních dob si bohužel v očích laické veřejnosti slávu neuchoval – na rozdíl od Mattioliho, tvůrce nejslavnějšího evropského herbáře, který byl překládán do mnoha jazyků a s určitými obměnami je vydáván dodnes. Historicky první překlad pro nás učinil Tadeáš Hájek z Hájku v Praze roku 1562.

Středověký herbář neznamenal jen knihu s nalepenými či nakreslenými květinami, ale i léčitelskou příručku, radící, na jaký neduh je která bylina vhodná. V dnešních dnech již klasické herbáře, tvořené opravdovou květenou, potkáváme zřídka.

Při výuce se dává hlavní slovo multimedialitě, jak vypadá příroda, nám tedy ukazují stroje.

Jak si udělat vlastní herbář?

Nejprve je nutné nasbírat byliny. Při jejich výběru dáváme přednost typickým zástupcům (nezdeformovaným, ne příliš malým – jaké rostou u cest, ani přerostlým). Od každé čeledi by nám mohlo stačit několik zástupců.

Rostlinu se doporučuje vyrýpat ze země i s kořenovým systémem, což vyžaduje trpělivost a zručnost. Celou rostlinu očistíme, nejlépe šetrným opláchnutím hlíny. Srovnanou (tj. narovnané lístky, květ…) květinu vložíme mezi dva papíry, zatížíme a necháme lisovat.

Mnoho lidí volí jakožto ideální těžítko knihy. Zde se musí počítat s vlhkostí, kterou může sušící se rostlina uvolnit a naše knihy poškodit. Volte proto těžké, ale ne příliš hodnotné svazky.

Papíry je dobré měnit téměř každý den, květina musí být pro dobré schnutí v úplném suchu, jinak hrozí zežloutnutí vlivem tlení. Naopak dobře usušená květina si zachová svou původní barvu.

Vyschlou bylinu vlepíme do připraveného herbáře pomocí tenkých proužků izolepy – musí zachytit všechny části rostliny, aby nedošlo k poškození, ale přitom pokrývat poměrně malé části.

Je-li květena přespříliš velká, rozdělíme ji na několik poměrných kusů (dlouhý a stejný stonek můžeme zredukovat na půlku) a vlepíme vedle sebe. Druhým problémem se může stát květina s hlízou.

Cibulku se nesnažíme zmáčknout mezi dva papíry, ale její prostředek vyřízneme tak, že nám zůstane viset na stonku jako jemný plátek. Sušení hlíz trvá o poznání déle, než pouhé kořenovité bylinky.

K přilepené květině vlepíme i lístek, který udává jméno byliny (česky a latinsky), řád, datum sběru a lokaci.