Asi všichni jsme slyšeli o ztroskotání Titanicu a parníku Lusitania. Při katastrofě ve 40. letech nicméně v Baltském moři utonulo ještě víc lidí než při obou zmíněných neštěstích dohromady. Proč zmizela z veřejného povědomí?

Byl konec ledna 1945 a do přístavu Gotenhafen (dnešní Gdyně na severu Polska) mířily v mrazivém počasí tisíce vyděšených uprchlíků. Druhá světová válka se pro nacistické Německo nevyvíjela vůbec dobře.

Z jihu i východu postupovala Rudá armáda a propracovávala se stále hlouběji do oblastí okupovaných nacisty i přímo do německého území.

Mezi místními se šířily zprávy o tom, že sovětští vojáci v dobytých vesnicích rabují a bezhlavě vraždí, znásilňují a mučí všechny, kteří nestihli včas odejít. Venkované proto masově opouštěli své domovy a snažili se na vozech i pěšky dostat do bezpečí.

Cesta po pevné zemi už byla odříznutá, a tak jim zbývalo jediné – nastoupit na některou z lodí, kterými říšské vojsko evakuovalo své vojáky, a ujet hlouběji do Německa po moři, podél severního pobřeží. Několik tisíc lidí si však nevědomky šlo pro smrt.

Operace Hannibal

Adolf Hitler (1889–1945) tehdy ještě pořád řečnil o tom, že třetí říše válku vyhraje, ale někteří jeho velitelé už tušili, že je zle. Přesvědčili ho, aby obklíčené Němce nechal alespoň „strategicky se stáhnout“.

Tak začala jedna z největších námořních evakuací v dějinách. Dostala kódové označení Hannibal. Námořnictvo zabavilo všechny lodě, které mohlo, včetně rybářských a obchodních, a začalo převážet vojáky, vojenský personál i civilisty přes Baltské moře.

Jedním z plavidel, které se mělo do záchrany zapojit, byla i bývalá výletní loď Wilhelm Gustloff.

Rekreační loď ve válce

Plavidlo před válkou vozilo německé funkcionáře i dělníky na zájezdy a mělo dělat reklamu třetí říši. Potom loď zabavilo vojsko a nějakou dobu sloužila jako plovoucí nemocnice.

Teď už ale více než čtyři roky stála v přístavu a byli v ní ubytováni vojáci, kteří procházeli výcvikem pro službu na ponorkách. Svou největší slávu měl Wilhelm Gustloff za sebou.

Trup byl zvnějšku pokrytý řasami a na svém místě nebyly ani některé záchranné čluny, protože byly v minulosti víc potřeba na jiných lodích. Nikoho nenapadlo, jak moc budou na Gustloffu chybět.

Panika v přístavu

V Gotenhafenu panoval zběsilý shon. Do doků během pár dní dorazilo asi 60 tisíc lidí a všichni se snažili dostat na některé z evakuačních plavidel. Sověti město bombardovali a přestala v něm fungovat elektrická i vodovodní síť.

V přístavu zůstávaly opuštěné povozy a po ulicích volně chodili koně, na nichž uprchlíci přijeli. Vstupenky na lodě byly nedostatkovým zbožím.

Wilhelm Gustloff, mířící do města Kiel, měl původně vézt hlavně rekruty, kteří na něm bydleli, námořní důstojníky, členky ženských pomocných sborů, raněné vojáky a také civilistky a děti.

Když se spustil nástupní můstek, lidé ho vzali skoro útokem a na palubu jich prošlo několik tisíc, lístky nelístky. Pak se plavidlo raději odrazilo od břehu a oficiální cestující na ně posádka převážela.

Nakonec ale důstojníci nechali na palubu neplánovaně vyzvednout dalších asi 2000 lidí.

Pětkrát víc, než se mělo vejít

Wilhelm Gustloff, jehož oficiální kapacita byla asi 1500 osob, vyplouval s devíti nebo deseti tisíci pasažéry včetně několika tisíc dětí. Mnoho jmen nebylo nikde zapsaných a přesný počet cestujících nikdo neznal. Lidé byli namačkaní, kde se dalo.

Někteří tábořili ve vypuštěném bazénu na spodní palubě a zdaleka to nebylo to nejhorší místo, kde se dalo cestovat. Odjezd provázel podobný zmatek jako naloďování.

Nacističtí velitelé a námořnictvo se do poslední chvíle hádali, kdo má záchranné operaci velet a jak má probíhat, a loď dostala nepřesné pokyny. Doprovázel a chránil ji jen jeden torpédový člun.

Zároveň se na můstku sešli hned dva kapitáni, vojenský a civilní, kteří se nemohli shodnout, jak a kudy se má plout.

Loď dvou kapitánů

Na svou osudnou cestu Wilhelm Gustloff vyrazil 30. ledna krátce po poledni. Fičelo, na palubu bubnoval sníh s kroupami a v moři plavaly kusy ledu. V přelidněném podpalubí bylo naopak příšerné vedro.

Velitel ponorkové posádky Wilhelm Zahn (1910–1976) a kapitán obchodního loďstva Friedrich Petersen (1878–1960) se hádali na téma dalšího postupu.

Zahn chtěl po soumraku plout rychle potmě podél pobřeží a často měnit kurz, jako to dělají vojenské lodě, aby zmátly nepřátelské ponorky. Petersen naopak trval na tom, aby Gustloff zamířil do hlubokých vod, kde nebude tolik hrozit, že najede na minu.

Zároveň chtěl nechat rozsvícená navigační světla, aby se plavidlo nesrazilo s německými loděmi, které mu podle zpráv měly zkřížit cestu – o tom, že by byly v oblasti nějaké cizí ponorky, se zprávy nezmiňovaly.

Poslední slovo měl civilní kapitán, a tak loď plula rozsvícená. Právě to se jí mělo stát osudným.

Torpéda se vzkazy

Gustloff mířil přímo do rány sovětské ponorce, která hlídkovala u pobřeží. Její kapitán, Alexandr Ivanovič Marinesko (1913–1963), se moc nerozmýšlel. Na velkou osvětlenou loď, která mu plula do náruče, nechal vystřelit tři torpéda.

Sověti na ně dokonce stihli napsat hesla: „za vlast“, „za sovětský lid“ a „za Leningrad“. Jedno zasáhlo bazén, kde byly ubytované členky pomocných sborů, jedno strojovnu a další spodní paluby. Čtvrté torpédo („za Stalina“) nevystřelilo.

Katastrofě však už nemohlo nic zabránit. Mnoho lidí včetně velké části posádky zásahy rovnou zabily. Jiné v útrobách lodi uvěznily vodotěsné dveře, které se automaticky zavřely. Torpéda také vyřadila elektřinu a komunikační systém.

Loď se ihned začala naklánět a pasažéry zachvátila panika. Ranění a slabší zůstali bez pomoci. Některé lidi ušlapali spolucestující, když se zběsile drali na palubu. Tam zoufale chyběly záchranné čluny.

Troskotající peklo

Ani ty čluny, které na přetížené lodi byly, vždy nepomohly. Gustloff se nakláněl na levobok, takže ty na pravoboku nebylo možné dostat na vodu. Spouštěcí jeřáby byly pokryté ledem a dostatečně nefungovaly.

Jeden člun se rozbil o bok lodi, jinému se přetrhlo jedno z lan, takže lidé uvnitř popadali do mrazivé vody. Ti, na které se nedostalo, do ledového moře skákali sami a snažili se k člunům doplavat.

Jejich osazenstvo nešťastníkům bránilo nastoupit, aby chatrné bárky nepřevrhli. Ti, kdo byli pořád na Gustloffu, klouzali do vln po namrzlé palubě nebo padali z rozbitých oken.

Rádio nefungovalo a nouzový signál vysílalo jen záložní zařízení s krátkým dosahem. Doprovodná loď, která mohla pojmout jen zlomek ztroskotaných, se snažila signál předávat dál, ale jen na vojenské frekvenci. Záchrana tak přišla pozdě.

Málo a pozdě

Wilhelm Gustloff se potápěl méně než hodinu. V poslední chvíli na moment znovu naskočily generátory, takže se celý vrak rozsvítil. Vzápětí zajel do vln. Na hladině zůstala změť trosek a lidé bojující o život.

V ledové vodě se nedalo přežít příliš dlouho a ani ve člunech to nebyla ve více než desetistupňovém mrazu žádná výhra. První záchranná plavidla, která na místo dorazila, nedokázala nešťastníků vyzvednout dostatek.

Jedno z nich navíc udělalo ve strachu z ponorek tak nešetrný manévr, že některé ze člunů převrhlo. Za svítání vypadalo místo katastrofy jako obrovský plovoucí hřbitov.

Tisíce obětí

Ze všech lidí, které loď přepravovala, se jich zachránilo jen asi 1200. Necelou polovinu tvořili vojáci – nejspíš jim pomohlo, že byli na plavidle doma a uměli se na něm pohybovat. Do bezpečí se dostali také oba kapitáni.

Dětí přežila jen asi stovka, i když jich na palubě bylo přes 3000. Celkem si neštěstí u polského pobřeží toho dne vyžádalo 8000–9000 obětí. Tyto chmurné počty činí ze zkázy lodi Wilhelm Gustloff vůbec největší tragédii v celé známé historii mořeplavby. Proč se o ní ví tak málo?

Nejhorší zapomenutá tragédie

V médiích se o ztroskotání až na pár opožděných zmínek v západních novinách a rádiích skoro nemluvilo. Němečtí pohlaváři nechtěli zprávou zhoršovat morálku obyvatel a ostatní měli na závěr války jiné starosti.

Sověti svého kapitána za čin vyznamenali – vzhledem k tomu, koho loď vlastně vezla, se svým „úspěchem“ ovšem moc nechlubili. Tři měsíce po katastrofě se nacisté vzdali a konflikt, který šest let pustošil Evropu, skončil.

Svět se dozvěděl o koncentračních táborech v celé jejich zrůdnosti a pro utopené Němce měl jen pramálo soucitu. Lidé, kteří v noci ze 30. na 31. ledna 1945 zemřeli ve vodách Baltu, se přidali k dalším tisícům zapomenutých obětí války.