Jedna z nejkontroverznějších osobností slovenských dějin přišla na svět 13. října 1887 v Bytči na severozápadě Slovenska. Po absolvování gymnázia v nedaleké Žilině vystudoval ve Vídni teologii a přijal kněžské svěcení.

Jako kaplan působil Tiso na různých místech a během první světové války byl vojenským knězem. V roce 1924 se stal farářem a děkanem v Bánovcích nad Bebravou.

Do politiky Jozef Tiso vstoupil v památném roce 1918. Jeho domovskou stranou se stala Slovenská ľudová strana, později do jejího názvu proniklo i jméno jejího zakladatele katolického kněze Andreje Hlinky (1864 – 1938) (HSĽS).

V roce 1925 se Tiso stává poslancem a o dva roky později zasedne i ve vládě Antonína Švehly (1873 – 1933) na postu ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

V té době ve svých veřejných vystoupeních zdůrazňoval nutnost větší autonomie Slovenska, ovšem stále zůstával přívržencem společného československého státu.

To se ovšem netýkalo celé Hlinkovy strany. V roce 1929 vypukla tzv. Tuková aféra, kdy vysoký funkcionář strany Vojtech Tuka (1880 – 1946) byl odsouzen za špionáž ve prospěch Maďarska.

Mezi HSĽS a pražskými vládními místy došlo k rozkolu, a strana opustila vládní koalici. Tak skončila i éra Tisova úspěšného působení na ministerstvu. Ve třicátých letech se HSĽS vůči Praze vymezuje již ostřeji.

V projevech jejich představitelů i Tisa samotného je cítit rostoucí nacionalismus, konzervativní katolicismus i příklon k nedemokratickému stavovskému státu.

Přesto v prezidentské volbě v roce 1935 se Tiso staví na stranu socialisty Edvarda Beneše (1884 – 1948): „Naši najsilnejší politickí protivníci na Slovensku boli agrárnici.

Chcel som zabrániť, aby dve nejdôležitějšie funkcie boli v rukách tej istej strany. To bol jediný dôvod, prečo som bol za Beneša.“ Svou roli zde hrála i konzultace s Vatikánem.

Československo bylo mnohonárodnostním státem a tento problém se pražským politikům nikdy nepodařilo vyřešit. V kritickém roce 1938 byla republika nahlodávána zvenčí i zevnitř, zejména ze strany politické reprezentace českých Němců.

HSĽS stupňovala své nikoliv neoprávněné požadavky na autonomii, ne vždy ovšem šťastnou cestou. Na Slovensku probíhaly protičeské demonstrace, některé bojůvky sáhly i k násilí vůči Čechům.

V této atmosféře umírá Andrej Hlinka a jeho nástupcem se stal právě Jozef Tiso. Mnichovská konference vedla k odstoupení českého pohraničí Německu, což republiku nevratně oslabilo a ponížilo.

Tiso a HSĽS stupňovali svůj tlak na Prahu a začátkem října 1938 dosáhli svého, Slovensku byla přiznaná autonomie. Pro Slovensko to až taková výhra nebyla, v zemi vládla jediná autoritativní strana se sklony ke klerofašismu.

Tiso před poválečným bratislavským soudem.

Druhá republika, jak se říká období mezi Mnichovem a nacistickou okupací v březnu 1939, byla nešťastnou zemí. Ke slovu se dostávala ta největší spodina české i slovenské společnosti.

Navíc pokračovalo i další drobení státu, Polsko si vynutilo odstoupení Těšínska, Maďarsko pak části jižního a východního Slovenska včetně Košic. Tiso byl předsedou autonomní slovenské vlády, kromě toho spravoval i silové ministerstvo vnitra.

Slovenské odstředivé tendence pokračovaly a vše vyvrcholilo 13. března 1939. Tehdy se Tiso, kterého se prezident Emil Hácha krátce předtím pokusil odvolat z úřadu, setkal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Nacistický vůdce dal Tisovi na výběr:

buď Slovensko vyhlásí samostatnost, nebo bude „ponecháno svému osudu“, což by v praxi znamenalo rozdělení jeho území mezi sousední státy, zejména Maďarsko. Tiso a následně i slovenský sněm schválili vznik samostatného státu.

14. března 1939 tak vznikla Slovenská republika a Jozef Tiso byl zvolen jejím prezidentem. O samostatnosti však nemohlo být řeči, nový stát byl zcela v područí hitlerovského Německa.

To si dokonce vynutilo právo rozmístit na Slovensku své jednotky nepodléhající slovenským zákonům. Rovněž po hospodářské stránce Německo Slovensko vykořisťovalo. Později Berlín Slovákům diktoval i složení jejich vlády. Tiso přesto zůstával v čele státu.

Byl také spoluodpovědný za zavlečení země do vojenského tažení proti Polsku i SSSR a v neposlední řadě měl podíl na tragickém osudu 89 000 slovenských Židů, kteří skončili ve vyhlazovacích táborech.

Skvrnou na pověsti Tisa coby údajného otce slovenské státnosti je rovněž skutečnost, že poté, co na sklonku války zesílilo povstalecké hnutí, souhlasil s okupací země německými jednotkami.

V roce 1945 již sovětské jednotky operovaly na území Slovenska. Tiso zpočátku pobýval v Bratislavě, začátkem dubna uprchl do Rakouska, později přešel do Německa. Zde byl internován Američany, kteří jej v říjnu 1945 vydali československým úřadům.

V procesu před národním soudem v Bratislavě byl 15.dubna 1947 odsouzen k trestu smrti a o tři dny později popraven.

Ač byl Tiso Hitlerovou loutkou, jeho poprava vyvolala mezi Slováky vlnu nesouhlasu, dokonce se objevily i demonstrace, na kterých se provolávala protičeská hesla.

Přitom nejvíce na přísném trestu trvala Komunistická strana Slovenska, která tak chtěla oslabit svého politického konkurenta Demokratickou stranu.

Dodnes ze slovenských katolických kruhů ozývají hlasy, které Tisa ospravedlňují, ba žádají jeho svatořečení jako mučedníka.  Jenže při pohledu na Tisův život nelze konstatovat nic jiného, že kolaboroval s nacisty a má na rukou krev…