Sotva potřetí zaťukal, dveře se otevírají. „Rychle dovnitř,“ pobídne ho polohlasem sluha, zatímco očima bedlivě prohlíží okolí. Snad je nikdo nevidí. Návštěvník vklouzne dovnitř, sundá kápi a nechá se uvést k nemocnému.
Kdyby někdo věděl, že místního pána ošetřuje popravčí, to by byl poprask. Ale co naplat, lékaři si neví rady a kat má pověst zázračného léčitele.
Jisté místo, zavedená klientela a možnost učit se od nejpovolanějšího. Převzetí řemesla po rodiči na první pohled obnáší jen samá pozitiva. Čekají i na Karla Hussa (1761–1838). Jediný problém je, že oním povoláním je popravování.
Karel se od mládí řemeslu vzpírá a i rodiče by mu raději dopřáli učenější povolání.
Pošlou ho proto do školy. Ostatní děti ovšem nevynechají příležitost, aby se svému spolužákovi neposmívali či mu jinak fyzicky neubližovali. Společenské předsudky katovskému synkovi zkrátka nedovolí, aby mezi vrstevníky zapadl.
Samota a život na okraji společnosti mu je přisouzen od kolébky. Školu kvůli šikaně nedokončí, a tím se o jeho budoucím povolání rozhodne – bude katem.
Tajným ranhojičem
Za přísného otcova dohledu mladý Huss v přípravě na katovské řemeslo seká na dvorku špalky a učí se věšet. Dne 3. května 1776 pak přijde přijde na složení tovaryšské zkoušky, tedy vykonání první popravy.
Úspěšně ji složí oběšením zloděje, jenž vykrádal kostely. Záhy poté se vydá do světa a zakotví až v Chebu. Zdejšímu popravčímu (který je jeho strýc) nejdříve asistuje a ve dvaceti letech po něm místo převezme. Počíná si velmi dobře.
Za svou práci dostává ročně 54 zlatých šest strychů (93 až 146 litrů) žita. Jak je u katů zvykem, bydlí v chaloupce za hradbami města; co ale zvykem není, je fakt, že si vedle usmrcování odsouzenců přivydělává i jako léčitel.
„Vydobyl si reputaci »zázračného lékaře«, vbrzku měl rozsáhlou klientelu, a to i v Sasku a Bavorsku. Díky svým znalostem a příjemnému vystupování byl zván do měšťanských rodin i do nejvyšších kruhů, zejména tehdy, když skutečný doktor selhal.
Pacienty ovšem stále musel navštěvovat potají,“ píše Petra Trojnová z radnice města Most, rodiště Karla Hussa.
Zákaz činnosti
Takto se seznámí i se svou budoucí ženou Sofií. Nad nemocnou dcerou bohatého měšťana lomí rukama i fundovaní lékaři, Huss ji vyléčí za pouhý měsíc. „Miluji vás z celého srdce,“ vyzná se léčitel Sofii a ta jeho city opětuje.
Vezmou se, nesouhlasu rodičů navzdory, v září 1782. Další zlom v Hussově životě přichází když císař Josef II. (1741–1790) zruší hrdelní trest. Ačkoliv jej o pár let později zase zaveden, Huss je rád, že může věšení pověsit na hřebík.
Navíc mu to umožní se více soustředit na zájmy, které jsou jeho intelektuální povaze bližší.
Smyje cejch vyděděnce
Studuje chebské dějiny, píše kroniky, maluje erby, zajímá se o mineralogii i numismatiku. Za pár let různými starožitnostmi, zbraněmi, mincemi a přírodninami zaplní celou katovnu až po strop.
„Obydlí se postupně proměňovalo v malé muzeum a stalo se jednou z chebských zajímavostí. Povědomost o něm se rozšířila díky lázeňským hostům, prohlídka jeho »pokladů« patřila k programu lázeňské honorace,“ uvádí dále Trojnová.
Z Hussa tak pomalu opadá stigma společenského vyděděnce. Ke konci života se stane kustodem uměleckých sbírek na zámku Kynžvart, kam nechá odvézt i svou úctyhodnou sbírku. Umírá zde v prosinci 1838.