Liška polární je drobná, bílá a chundelatá šelmička. Nenechme se však zmást její velikostí a roztomilostí. Je to úspěšný predátor, který nepohrdne ani mršinou.

Navíc můžeme s klidem říct, že je jedním z největších otužilců na světě, protože s přehledem zvládá nejkrutější mrazy.

Ladnými pohyby svého těla vytváří dojem, že jde o kočkovitou šelmu. Pravdou ale je, že se jedná o šelmou psovitou, stejně jako ostatní druhy lišek. Odkazuje k tomu i jedno z několika jmen, které jí lidé dali – pesec.

Jejím přirozeným místem výskytu jsou severní části evropského, asijského a amerického kontinentu, ale setkat se s ní můžeme také v jiných částech světa. Většinou tam ovšem byla uměle vysazena kvůli obchodu s kožešinami.

Naštěstí se ve volné přírodě vyskytuje v hojném počtu a je označena za málo dotčený druh.

Ze šedé myšky v bílou paní

Pokud porovnáme lišku polární s liškou obecnou, je tato krasavice přibližně o polovinu menší než její rezavá příbuzná. Měří kolem 50–65 centimetrů, ocas jí přidává dalších 30 centimetrů, a dospělý jedinec váží průměrně 3–4 kilogramy.

Samci většinou bývají trochu větší než samičky. V létě má srst krátkou a šedočernou, na zimu se obalí delší a hustší bílou srstí, která jí propůjčuje její typický vzhled.

Navíc je kožíšek nepromokavý a poskytuje nejlepší možnou tepelnou izolaci, jakou může savec vůbec mít. Netrumfne ji ani lední medvěd.

Malá, ale oddaná

Nejčastěji žije v páru a bývá monogamní. Rozmnožuje se až dvakrát ročně a v jednom vrhu bývá obvykle 3–8 mláďat. Samec zůstává po celou dobu přítomen a pomáhá s péčí o štěňata.

Ta poprvé opouštějí noru kolem 3.–4. týdne života a matky přestávají kojit po 2–3 měsících. Pohlavně dospělými se stávají kolem jednoho roku života. Některé mladé samičky zůstávají s rodinou až do dalšího roku a pomáhají s péčí o nový vrh.

I přesto, že je polární liška houževnatý tvor, který vydrží kruté a nepříznivé podmínky severských krajin, první arktickou zimu tři čtvrtě mláďat nepřežije. Ostatní lišky se dožívají průměrně 3–4 let.

Ing. Liška

Nejen člověk dokáže měnit ekosystémy, ale také zvířata. Jedním z nečekaných ekosystémových inženýrů je právě polární liška. Pro své nory si vyhledává vyvýšená místa, kde se dá snadno hrabat a nedrží se zde vlhkost.

Přesto je to práce namáhavá a každé letní období se lišky snaží nory upravovat a rozšiřovat. Vznikají tak kvalitní nory o mnoha místnostech a chodbách, které se dědí z generace na generaci, ve kterých může žít více liščích rodinek.

Právě jejich zbytky potravin a výkaly tvoří hnojivo, které dělá půdu v okolí nor bohatým na živiny. Díky tomu se zde daří vegetaci, jež láká kořist, kterou se pak liška živí. Nejčastěji to bývají lumíci.