Všichni zírají na sochu boha Svarožice. Ratarský kněz vzápětí usekne oběti hlavu a nabídne ji svému svatému. Kult hlavy tu má mimořádnou sílu. Lidské lebky na obranných valech slovanských hradišť totiž zastraší každého nepřítele… 

 Úrodné nížiny už v 6. století zlákaly kmeny polabských Slovanů k tomu, aby se zabydlely na území mezi řekami Odrou, Labem a Sálou v dnešní východní části Německa. Malé kmeny se sdružují do dvou velkých kmenových svazů Obodritů a Luticů-Veletů.

Ratarům z luticko-veletického kmenového svazu náleží země kolem říčky Dolenice (dnešní Tollense). Patří mezi mimořádně udatné bojovníky. Germánští Herulové se s nimi poprvé setkali už v roce 512 – ve chvíli, kdy se vraceli ze svého válečného tažení.  

Vystraší vetřelce 

Na palisádě při vstupu do ratarského hradiště Retry (mělo se nacházet snad někde v dnešní německé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko) se skví lebky zvířecí i lidské, ošlehané větrem a deštěm.

Domácí se neleknou, pro vetřelce je to ale opravdu odstrašující uvítání.

Uvnitř hradiště to ale nevypadá o moc mírumilovněji. „Do našeho příbytku nesmí vstoupit zlo,“ prohlásil před časem otec jedné rodiny, když připevnil lebku uloveného zvířete i do dřeva nad vchod do částečně zahloubené zemnice, v níž našli útočiště jeho nejbližší. Nyní může být spokojen. Kult hlavy plní svoji ochranu také tady. Rodině v době jeho nepřítomnosti nikdo nezkřivil ani vlas. Kolem jednoduchých příbytků jsou vytyčeny prostory pro pastviny dobytka. Trochu stranou se nachází dílna s keramickou pecí, dílny kovářů, řemeslníků pracujících s kůží i prvních sklářů. Ženy a děti se právě chystají přivítat bojovníky, vracející se z výpravy… 

Město s devíti branami  

„Mezi slovanskými kmeny jsou nejmocnější Rataři a jejich hlavním městem je Retra.

Je tam postaven velký chrám démonům, jejichž knížetem je Radegast (v 11. století se vytrácí dříve používané jméno boha Svarožice a objevuje se Radegast, historikové se ale shodují, že jde o jednoho a toho samého boha – pozn. red.). Jeho modla je ze zlata, lůžko vyložené purpurem,“ líčí fascinovaně hornosaský kanovník a kronikář Adam Brémský (před r. 1050‒1080/1085) moc a sílu ratarského kmene.

O Retře mluví až s posvátnou úctou: „Toto město má devět bran a ze všech stran je obklopuje hluboké jezero.

Přechod umožňuje dřevěný most, po němž smějí přejít jen ti, kdo nesou obětní dary nebo žádají pohanské kněze o odpověď.“ Rataři často umisťují svá hradiště na ostrovy nebo do bažinatých území, nepřítel se k nim tak dostane o poznání hůř.  

Čas obětí 

Hlavní svatyni v Retře zdobí vyřezávané obrazy bohů.

Zdejší obyvatelé jsou totiž mimořádně šikovní řezbáři. Interiér vyplnili sochami. „Uprostřed posvátného háje stál skvostně zdobený dřevěný pohanský chrám … a v něm se nacházela řada, idolů opatřených válečnou zbrojí, se Svarožicem v čele,“ popisuje svatostánek saský kronikář Dětmar z Merseburku (975‒1018).

Mluví o věštění pomocí posvátného koně i o tom, jak Ratarové přinášejí Svarožicovi lidské oběti. Uplynulo sotva pár týdnů od návratu mužů z válečné výpravy a připravuje se jeden z rituálů. Chrám se plní do posledního místečka. Nikdo si nechce tuhle podívanou nechat ujít… 

Jeden z ratarských stařešinů nenápadným gestem ruky naznačí svému synovi, aby byl konečně ticho. „Kněz bude věštit,“ šeptne. Nikdo nesmí narušit posvátný rituál.

Ve svatyni všichni stojí tiše jako pěny. Upírají zrak kupředu. Teď záleží na způsobu, jakým kůň překročí do země zabodnutá a překřížená kopí. Na tom závisí další osud výpravy proti křesťanům, kterou Rataři v roce 1066 plánují.

Krásný černý kůň je považován za majetek samotného boha Svarožice. Při obřadech na něm smí jet jenom velekněz. Když na něj nasedne, nikdo ani nedutá. Poté všichni účastníci rituálu úlevně vydechnou. Pohyb koně naznačuje, že bojová akce bude úspěšná.  

Potupený biskup 

Věštba se nemýlila. Výprava opravdu končí triumfem pohanských Slovanů.

Ve Veligradu (dřívější název hradu Mecklenburg v německé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko) zajmou zdejšího stařičkého biskupa Jana z Marienburgu i další křesťany. „Do něj, do něj,“ ozývají se sílící hlasy ratarských bojovníků. Nenávidí ho, protože vyznává Kristovu víru a nechce ji za žádnou cenu opustit. Bijí ho holemi.

Pro zábavu svých soukmenovců ho provedou po několika svých městech, než se vrátí se zajatcem zpátky do Retry.  

Hlava patří bohům 

„Hleďme, křesťan!“ ušklíbá se rozjařené publikum. „Opustíš svoji víru, nebo zemřeš potupnou smrtí!“ vyhrožují mu.

Jan z Marienburgu ale nepovolí ani tváří v tvář nenávistným davům. Jako hluboce věřící se Kristova učení nikdy nevzdá, ani na mučidlech. „Smrt, smrt,“ skandují nedočkaví obyvatelé Retry a vrhnou se na něj. Zaživa mu useknou ruce a nohy.

Tělo pak pohodí na náměstí jako odpad. Až poté mu useknou i hlavu. Za jásotu davu ji napíchnou na kopí a vítězně nesou do posvátného chrámu obětovat bohu. Tam se koná rituální obřad. Bohužel se ale zdejším obyvatelům tentokrát nevyplatí.  

Nevídaná potupa 

„Svoji víru nedáme,“ brání se veligradští křesťané. Plánují krutou odplatu. „Vyrazíme do Retry,“ rozhodne roku 1068 biskup Burchard II. z Halberstadtu (kolem r. 1028‒1088).

Je rozhodnutý stůj co stůj pomstít svého předchůdce. S početnou družinou vyráží na odvetnou výpravu a pohanskou svatyni v Retře dobudou. „Je můj,“ přivlastní si Burchard posvátného černého koně, kterého Rataři používají ke svým tajemným věštbám válečných úspěchů.

Větší ponížení si Slované nemohli představovat ani v těch nejhorších snech. Burchard se vrací do svého sídla na jejich posvátném zvířeti. Svatyně i kult boha Svarožice (Radegasta) zaniká…  

Poslední výspa na mysu  

Jako nové božstvo se mezi zbytkem Slovanů ujme Svantovít, který nalézá svoji svatyni na mysu Arkona na baltském ostrově Rujáně na území kmene Ránů.

I tady se věští. „V pravé ruce držela (socha – pozn. red.) roh vybraně zpracovaný z různých druhů kovu, jenž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok,“ líčí způsob jejich věštby dánský letopisec Saxo Grammaticus (kolem r. 1140‒1220). Dánský král Valdemar I. Veliký (1131‒1182) v roce 1168 ale dobývá svatyni na Rujáně, která je posledním útočištěm polabských Slovanů. I oni potom musejí chtě nechtě přijmout křesťanství.