Dechberoucí skalní město Petra v Jordánsku je plným právem zařazeno mezi sedm novodobých divů světa. při pohledu na její majestátní krásu se téměř nechce věřit, že ji zbudovali obyčejní smrtelníci.

Její fasády vytesané přímo do načervenalých pískovcových skal, složité vodní systémy a strategická poloha v hluboké soutěsce svědčí o genialitě dávných stavitelů.

Petra je nejen architektonickým divem, ale i svědectvím o životě a zvycích dávných civilizací, které ji obývaly. To ale není jediná záhada, která Petru provází. dodnes například s určitostí nevíme, kdo ji zbudoval, ani proč byla jednoho dne opuštěna.

teorií je sice mnoho, od klimatických změn přes zemětřesení až po změnu obchodních tras, žádná však nepodává zcela přesvědčivé vysvětlení jejího náhlého zániku. to vše dodává Petře auru tajemna, která láká cestovatele a badatele z celého světa.

Tajemství beduínů a znovuobjevení Johannem Burckhardtem

Petra navzdory své podivuhodné historii už dávno upadla v zapomnění pro západní svět.

Po staletích ticha a izolace, kdy zůstala skrytá v písku a skalách, ji pro současný svět objevil, a to prý vlastně úplnou náhodou, švýcarský cestovatel a badatel Johann Ludwig Burckhardt (1784–1817).

O Petře totiž na počátku 19. století věděli jen místní beduíni, a ti existenci tohoto nádherného místa před světem úzkostlivě tajili. Pro ně to bylo posvátné místo, spojené s jejich předky a vírou, a zároveň potenciální zdroj příjmů z hledání pokladů.

V roce 1812 ale tuto oblast navštívil švýcarský cestovatel, badatel a dobrodruh Johann Ludwig Burckhardt, který mluvil plynně arabsky a chodil oblečený jako Arab. Jeho hluboké znalosti arabské kultury a jazyka mu umožnily splynout s místním obyvatelstvem.

Jen díky tomu na vlastní uši zaslechl dva beduíny, jak si povídají o údolí Wadí Musá, tedy o Mojžíšově údolí, které bylo prý domovem úchvatných skalních staveb. Rozhodl se, že město, které tak poutavě popisovali, musí za každou cenu navštívit. Jeho touha po poznání byla silnější než obavy z nebezpečí neznámé krajiny.

Dávné záhady a probíhající archeologické práce

Aby nevzbudil podezření, že je hledačem pokladů nebo zlodějem, což by ho mohlo stát život, zaplatil Burckhardt jednomu z beduínů, aby mu dovolil obětovat ovci na Aaronův oltář, místo, které je prý spojeno s biblickým Áronem.

Tento muž jej pak zavedl do jedné z chrámů tajemného skalního města, aniž by tušil, jaký historický význam tato návštěva bude mít. Aby nevzbudil beduínovu pozornost a podezření, obětoval Burckhardt rychle kozu a vrátil se s ním zpět.

Už tehdy ale tušil, že právě navštívil město, o kterém se v zasvěcených kruzích jen šeptalo a které bylo dlouho považováno za ztracené.

Brzy poté, co se jeho zprávy dostaly do Evropy, Petru uviděli i další vědci a cestovatelé, kteří skalní město začali podrobně zkoumat.

Archeologické práce v Petře vlastně trvají dodnes a stále přinášejí nové a nové zajímavé informace a objevy, které pomáhají skládat mozaiku její minulosti.

Je proto pro badatele stále tak trochu obestřena tajemstvím, neboť každá nová otázka vede k dalším, dosud nezodpovězeným otázkám.

Hlavní město království: Nabatejci a jejich mistrovské dílo

Největší záhadou patrně zůstává doba založení Petry. Město se totiž nachází na území jižně od Mrtvého moře, které bylo od 2. tisíciletí př. n. l. obýváno židovským národem Edomitů, potomků Ezaua.

Ovšem monumentální památky vytesané do pískovcových skal jsou připisovány Nabatejcům, starověkému arabskému národu, kteří sem přišli ve 3. století př. n. l.

Některé prameny proto uvádějí, že Petra vznikla mezi 3. a 1. stoletím před naším letopočtem, jiné zase spekulují, že je město ještě starší, s kořeny sahajícími hlouběji do historie.

Původně prý vzniklo jako pohřebiště na rozhraní tří údolí Vádí al-Araba, přibližně tři hodiny jízdy od hlavního města Jordánska, Ammánu.

došlo k tomu pravděpodobně v době, kdy zde žili Nabatejci, což byli zkušení obchodníci, kteří ovládali důležité obchodní cesty. Petra se díky své strategické poloze a prosperitě stala hlavním městem jejich království.

Byla klíčovým uzlem pro obchod s kořením, hedvábím a dalšími vzácnými komoditami mezi Arábií, Egyptem, Sýrií a Římským impériem.

Obydlí vytesaná do skal a pád říše

Město mělo strategickou polohu, protože bylo dokonale chráněno přirozenými skalními hradbami a bylo vhodně ukryto v samotném srdci Šarských hor.

Skály pískovcového původu bylo velice jednoduché opracovávat, a proto byla většina obydlí, chrámů a hrobek vytesána přímo do skal, což je dodnes obdivuhodné.

I proto se Petra záhy stala centrem obchodních cest spojujících Arábii, Egypt i Sýrii, což jí umožnilo vzkvétat až do doby, než Římská říše ve 2. století n. l. dobyla Nabatejské království.

Poté Petra začala postupně ztrácet na významu, protože Římané změnili obchodní trasy a založili nová města. Po pár ničivých zemětřeseních a muslimské invazi v 7. století n. l. upadla téměř v zapomnění.

Nikdy ale nezmizela z lidského povědomí úplně, žila dál v pověstech a lokálních tradicích.

Na tomto místě vytryskl pramen: biblická spojení Petry

O Petře bychom totiž našli zmínky již v Bibli, konkrétně ve Starém zákoně. Tehdy ještě nesla název Selá, což v hebrejštině označuje skálu nebo kámen, což dokonale vystihuje její charakter.

Jedná se o legendu, která vypráví o tom, jak Izraelité strávili 40 let putováním po poušti, až dorazili do Edomu, na jehož území se Petra nachází. U jeho bran byl Mojžíš na pokyn Boha přinucen udeřit svojí holí do skály.

Na tomto místě pak vytryskl pramen, který od té doby nese název Ajn Musá, neboli Mojžíšův pramen. Tak Mojžíš napojil lid, který se spolu s ním vydal na strastiplnou pouť. Toto biblické spojení dodává Petře další vrstvu duchovního a historického významu.

Soutěska vytesaná do skal: cesta k Pokladnici

Pokud se do Petry vypravíte vy, měli byste vědět, že jediná cesta, která do starobylého města vede, je úchvatná soutěska, zvaná Siq.

Je dlouhá asi jeden kilometr a velmi úzká, takže se v některých místech můžete najednou dotknout obou stěn, zatímco se tyčí kolmé skalní stěny vysoko nad vámi. Procházka Siqem je nezapomenutelným zážitkem, který vás připraví na majestátnost města.

Hned první stavbou, kterou po východu ze soutěsky uvidíte, je světově známá Al-Khazneh neboli Pokladnice. Tento neuvěřitelně precizně vytesaný chrám s helénistickým průčelím dříve sloužil jako hrobka pro významného nabatejského krále.

Pokud vám bude Pokladnice povědomá, je to způsobeno tím, že právě její průčelí najdete snad na každé obálce časopisu s tematikou Jordánska nebo jako kulisu v mnoha filmech, včetně Indiana Jones a poslední křížová výprava.

Dále pak spatříte divadlo postavené v římském stylu, do kterého se vešlo až 8 tisíc diváků, což svědčí o velikosti a významu Petry. A to ještě není zdaleka všechno.

Problém zvaný voda a unikátní nabatejské řešení

V Petře stále stojí obelisky, úchvatné chrámy, obětní oltáře a ulice se sloupovím, které svědčí o bohatství a umělecké zručnosti Nabatejců.

Vysoko nad tím se tyčí impozantní klášter Ad-Deir, ke kterému vede 800 schodů vytesaných do skály, což je náročný, ale odměňující výstup.

V areálu se nacházejí také dvě zajímavá muzea, Petra Archaeological Museum a Petra Nabataean Museum, která turistům milujícím historické památky představují nálezy z vykopávek v oblasti Petry a umožňují jim nahlédnout do nesmírně zajímavé minulosti skalního města.

A ta rozhodně stojí za vaši pozornost. Vždyť v době svého největšího rozkvětu měla Petra přibližně 20 000 obyvatel. Ti se ale potýkali s jedním velkým problémem, který byl pro jejich přežití klíčový.

Jak jsme si již řekli, město se nachází uprostřed pouště, takže v době sucha zde byl kritický nedostatek vody a v době dešťů zase hrozily nebezpečné záplavy, které mohly zničit jejich obydlí.

Nabatejci si ale dokázali poradit s touto výzvou s neuvěřitelnou vynalézavostí.

Díky svým obchodním stykům měli k dispozici znalosti mnoha kultur, takže se v jejich stavbách snoubí prvky helénské, egyptské i asyrské architektury, což svědčí o jejich otevřenosti a schopnosti adaptace.

Ve městě vybudovali unikátní systém přehrad a cisteren, který sloužil ke sběru, skladování a distribuci dešťové vody pro celoroční použití. Rozhodně to nebylo jednoduché, vždyť ročně zde naprší jen deset až patnáct centimetrů vody.

Vodu proto skladovali v podzemních cisternách, kterých bylo víc než stovka, a filtrovali v zásobárnách vody. Veškeré kanály, potrubí a nádrže museli obyvatelé Petry tesat do kamene s mimořádnou precizností a trpělivostí. Kromě deště získávali vodu také z pramenů, jež hledali v okolních kopcích.

Uměle zavodňovaná zahrada: zázrak v poušti a úpadek Petry

Terakotová potrubí tak přiváděla vodu do nádrží ze všech vodních zdrojů v okruhu 20 kilometrů, a právě díky tomu mohli obyvatelé ve městě žít i v obdobích sucha, a dokonce se věnovat pěstování různých plodin, což bylo v pouštním prostředí zázrakem.

Obyvatelé Petry šli ale ještě dál. Ve svém pouštním městě vystavěli fontány, zavlažovali zahrady, a dokonce naplnili obrovský bazén v centru. Ten byl postaven kolem 1. století př. n. l.

a voda do něj byla získávána z jednoho z pramenů, Ajn Braku, který Nabatejci nalezli v kopcích. V Petře se nacházela i uměle zavodňovaná zelená zahrada, což byl v těchto končinách skutečný zázrak a důkaz jejich inženýrských dovedností.

Je smutnou ironií osudu, že právě pokrok, kterého si Nabatejci tak cenili, patrně způsobil postupné chátrání a zánik Petry.

Protože mořeplavci dokázali časem lépe využít možnosti navigace, nemuseli už doplout až ke břehům Arábie, a zboží z Indie si tak našlo kratší cestu přes Perský záliv na své středomořské trhy.

Petra už nebyla křižovatkou obchodních cest, pomalu upadala a Nabatejci se navrátili zpět ke svému kočovnému životu, který vedli před usazením. Série zemětřesení ve středověku pak už jen dílo zkázy dokonala.

Z Petry se stala ruina, zůstaly zde pouze hrobky a chrámy, které Nabatejci kdysi vytesali do skály. A také otázky, na které dodnes nikdo nenašel uspokojivou odpověď.

Jednou z těch největších je, jak byly její obrovské stavby s úžasnými řemeslnými detaily na fasádách vytvořeny. Stále se totiž zdráháme uvěřit, že byly celé vytesány do souvislé skalní stěny.

V okolí města totiž nejsou žádné stromy, ze kterých by se dalo postavit lešení, což dodnes mate inženýry a archeology a poukazuje na neuvěřitelnou zručnost dávných stavitelů.

Petra – nekonečná studnice historie

Petra je fascinující svědectví o genialitě starověkých civilizací a zároveň připomínka pomíjivosti lidských říší. Její záhady a nedokončené otázky ji činí ještě přitažlivější, lákající badatele, historiky i turisty k neustálému objevování.

Je to místo, kde se historie snoubí s legendami a kde každý kámen vypráví příběh.