Yvonne, Cécile, Annette, Émilie a Marie. Narodí se jako identická paterčata a dohromady váží pouhých 6 kilogramů. První dny je zahřívají v proutěném koši na kamnech a krmí převařeným kravským mlékem s kukuřičným sirupem a rumem. Děvčátka přežijí a stanou se na dlouhá léta výstavním exponátem.

Hned poté, co doktor Allan Roy Dafoe (1883-1943) pomůže zrána 28. května 1934 na svět pětici děvčátek na farmě v kanadském Corbeilu, roznese novinku po okolí a zavolá také do novin. Během pár hodin se zpráva rozletí do světa.

Mediální pozornost se zdá být pro rodinu Dionneových, která má vedle novorozených dcer dalších pět dětí, jako požehnání.

Děti jako výnosný artikl

Otec rodiny Oliva-Édouard Dionne (1904-1979) se mezitím obává, jak uprostřed hospodářské krize zaplatí za lékařskou péči a další výdaje, které s sebou narození pětice potomků přináší.

Nakonec se rozhodne přijmout lukrativní nabídku a předvádět světu paterčata za peníze. Zdraví miminek se však zhorší a začnou hubnout. Otec se pokouší ze smlouvy vyvléct, ale marně. Věc se

dostane až k soudu. Ten navrhne řešení: rodiče svěří děti na dva roky do péče Červeného kříže, který nemá vůči promotérům žádné závazky. Navíc by přímo proti farmě bylo postaveno speciální zařízení, určené pouze pro péči o dívky.

Jakmile se vše dohodne a uskuteční, je pro rodiče ještě těžší trávit s dcerkami čas, protože žijí skoro úplně izolované od okolního světa.

Jak překonat Niagaru

Stát navíc získá dojem, že otec a matka jsou nevzdělaní ignoranti, kteří nedokážou zajistit dívenkám ani základní péči a vezme si je pod svá křídla. Život sester se mění.

Stávají se živými exponáty v jakési „dětské zoo“, tedy venkovním prostoru, kde si dívky hrají a kolem nich denně proudí davy diváků. Stojí zde také stánky s hot dogy a suvenýry.

Jeden z nich vedou dvě porodní asistentky, které pomáhaly s doktorem děvčátkům na svět a druhý patří otci paterčat. V roce 1937 překonají děti v počtu turistů dokonce i Niagarské vodopády! Ale to vše je jenom špička ledovce.

Nechybí výroba panenek podle podoby děvčátek nebo placené fotografování do časopisů, objevují se také v reklamách na desítky produktů.

Tvrdý střet s realitou

Devět let, které takto stráví a kdy opustí své útočiště jen zřídka však dívky později popíšou jako „nejšťastnější, nejméně komplikované roky jejich života“.

Rodičům se po dlouhém úsilí konečně podaří v roce 1943 děti získat zpět do péče a spolu s nimi jim spadne do klína přepychové sídlo, zaplacené z výdělku dívek. Ale není to šťastný domov.

Matka Elzire (1909-1986) děvčátkům vyčítá utrpení, které rodině údajně způsobily, křičí na ně a bije je. O několik desetiletí později tři ze sester tvrdí, že je otec sexuálně zneužíval, ale ostatní děti Dionneovy to popřou.

Když sláva uvadne

Jak roky plynou, zájem o paterčata začne opadat. Émilie začíná trpět epileptickými záchvaty, které jsou stále častější a závažnější. Později odejde do kláštera, ale jen o dva měsíce později umírá na následky své nemoci. Je jí pouhých 20 let.

Také zbylé dívky se odstěhují od rodičů a začnou žít svůj vlastní život. Jedna zůstane celý život svobodná. Třem sestrám, které se provdají, jejich manželství nevydrží, mají obtíže vycházet s okolím. Jedna z nich umírá v roce 1970 za nevyjasněných okolností.

Vyrovnání od kanadské vlády v hodnotě několika milionů dolarů se dočkají až na stará kolena. Dnes z pětice sester žije už jen Cécile a Annette.