Pokud máte pocit, že letadla padají, lodě se potápějí, auta se srážejí, jen to metro si to klidně sviští svými tunely, vyvedeme vás z omylu.

Víceméně dřevěné vagóny jezdí v soupravách po čtyřech vozech, jen ve špičkách bývají vždy dvě propojeny do vlaku s osmi vozy. Veškerou práci přitom oddře trakční motor u předního vozu.

To se také stává příčinou katastrofy, která na čas zchladí nadšení Pařížanů pro podzemní dráhy.

Z motoru se kouří

„Lidičky, budete si muset vystoupit!“ dozvídají se cestující 10. srpna 1903 v 18:53, poté, co vlak zastaví ve stanici Boulevard Barbès. Když neochotně opouští vozy, vidí, že z motoru u prvního vagonu se kouří.

Zatím jsou jen mrzutí, a když je sběrač odpojen z napájecí kolejnice a kouř mizí, chtějí pokračovat v cestě. Řidič nechce blokovat cestu dalším soupravám a nerad by kvůli stížnostem přišel o práci.

Takže se rozhodne jet dál a přitom se modlí, aby motor vydržel až na konečnou. Modlitby bohužel vyslyšeny nejsou. Motor se přehřívá, dochází ke zkratu a v 19:05 se znovu objevuje dým.

Znovu se stojí a cestující zase brblají, hudrají a dožadují se pokračování v cestě. „Budete nás muset tlačit,“ domlouvá se mezitím řidič s další soupravou, kam si také musí cestující postiženého vlaku přestoupit. Jenže když pak oba vlaky dorazí do stanice Couronnes, všude je opět plno kouře.

Cestující chtějí jet dál

Je to vážnější, než se zdálo, proto je rozhodnuto nechat cestující vystoupit a stanici evakuovat. Nálada v přeplněných vozech však připomíná sud se střelným prachem a když cestující znovu dostávají pokyn vystoupit, bouchne.

Všichni mají věčného nastupování a vystupování plné zuby, začnou se hádat a odmítají vystoupit. „Buď mi okamžitě vrátíte jízdné, nebo jeďte dál!“ vykřikuje muž s mrožím knírem. Další se přidávají.

Řidič rezignuje, jenže sotva se vlak pohne a vyjede ze stanice, dojde k požáru a oheň se rychle vymyká kontrole.

V kouři zamíří špatným směrem

Plameny a žár zkratují elektrický systém a stanice se noří do tmy. Z tunelu se valí dým a podzemka se během necelé minuty mění ve smrtící past. Ve zmatku lidé dezorientovaní kouřem nedokáží najít cestu k východu a vydávají se špatným směrem.

Než omyl zjistí, hroutí se k zemi a umírají udušením. Někteří jsou v panice ušlapáni. Záchranáři nakonec v podzemí napočítají 84 mrtvých těl.

Paříž se z nehody poučila

Pouhých 8 dnů po katastrofě vstoupila v platnost řada opatření, která měla zajistit, aby se už nic podobného neopakovalo. Řidiči prošli školením a učili se, mimo jiné, izolovat zkratované motory od napájení.

Byl vybudován protipožární systém, hořlavé materiály se nahradily nehořlavými, každá stanice musela mít druhý, nezávislý systém osvětlení.