Pravděpodobně jste se ve škole v hodinách dějepisu učili o středověkém řádění dobyvačných Vikingů. V průběhu 9. a 10. století si podmaní část britských ostrovů, zabydlí se v Grónsku i na Islandu. Tím ale jejich nájezdy nekončí.
Přibližně na přelomu 10. a 11. století vedeni Leifem Erikssonem (asi 970–asi 1020) doplují až současnému kanadskému Newfoundlandu. Jak dokážou brázdit širý oceán v dobách, kdy ještě nikdo nic netuší o existenci GPS navigaci?
Na odpověď na tuto otázku lidstvo čeká dlouho. K vysvětlujícímu objevu dojde až v roce 1948.

Konkurence současných měřidel
Archeologové v jednom grónském klášteře z 11. století narazí na zajímavý předmět. Jde o kus dřevěného kotouče o průměru 7 cm. Po stranách je opatřený zářezy. Uprostřed se nachází kolíček. Podle toho, jakou pozici má na obloze Slunce, vrhá kolík stín na disk.
Vědci podivnou věc podle místa nálezu nazvou Uunartoqcký disk. Dospějí k názoru, že jde o kompas. Délka a směr vrženého stínu Vikingům potvrzuje, že jejich lodě plují správným směrem.
Analýzy prokázaly, že tahle zdánlivě primitivní pomůcka ukazuje mimořádně přesně. Dosahuje odchylky činí jenom čtyř stupňů. Budete nad tím kroutit hlavou, ale v ničem si nezadá se současnými přístroji. Může jim směle konkurovat.

Obejdou se bez Slunce
Ale co když je zamračeno a Slunce nehodlá vykouknout z pod mraků? I tehdy si Vikingové vědí rady. Mají tzv. sluneční kámen. Islandský živec, druh průhledného kalcitu.
Jestliže s ním pohybují proti zamračené obloze, v určité pozici se krystal rozsvítí, a právě tam se skrývá Slunce. Příčinou popsaného jevu je polarizace. Průhledný krystal propustí pouze světlo polarizované v jednom směru. Ostatní dokonale odfiltruje.
Světlo z krystalu potom Vikingové namíří na svůj kompas a hned vědí, kudy dál plout. Sluníčko k tomu nepotřebují.