Jeho příběh je důkazem toho, že i ty nejvzdálenější sny se mohou stát skutečností. Je plný bolestivých pádů, zklamání, posměšků a ponížení, ale také nezlomné vůle a odhodlání, za které sklízí zasloužený potlesk davů.

Jmenuje se Michael Edwards (*1963), do sportovních dějin ale vkročí jako Orel Eddie. Je s největší pravděpodobností nejhorší skokan na lyžích všech dob. Poslední místa sbírá jako na běžícím pásu, přesto je populárnější než řada kolegů se zlatem na krku.

Velké sny

Už od dětství sní o velké sportovní kariéře, vrozeného talentu od sudiček však moc nedostane. Přesto začne ve dvaceti toužit po olympiádě. Má silné brýle, pěkných pár kil navíc a živí se jako štukatér. Jeho odhodlání je ale silnější. Vstupenku mezi elitní společnost pod pěti kruhy si zkouší neúspěšně vydobýt v judu, volejbalu, jezdectví a sjezdovém lyžování. V něm je uskutečnění svého snu nejblíže. Jen těsně mu unikne nominace na Zimní olympijské hry v Sarajevu v roce 1984. Ani tenhle nezdar však nezdolného Brita nezastaví. Vrhá se na sport, který žádný jeho krajan neprovozuje: skoky na lyžích. „Už jako malý kluk jsem chtěl být lyžař a kaskadér. Skoky spojovaly obojí. A příprava na olympiádu byla laciná. Jen deset liber denně za pronájem můstku.“ Skokanské můstky však nejsou v jeho domovině k mání. Stěhuje se tak do amerického Lake Placid, kde bere soukromé hodiny od kouče Chucka Berghorna. Skáče ve vypůjčeném vybavení. Na nové nemá. „Boty byly velké, musel jsem nosit šest párů ponožek.“ Aby ušetřil, přespává v autě, kravíně nebo psychiatrické léčebně. 

Poslední vítěz

V roce 1987 reprezentuje svou zemi na mistrovství světa v Oberstdorfu. Svým vzezřením způsobí mezi ostatními závodníky nemalé pozdvižení. Končí beznadějně poslední – 98. z 98. Má však štěstí v neštěstí. V té době totiž může každá země vyslat jednoho sportovce do každé olympijské disciplíny. Eddie tak začne balit kufry na olympiádu v kanadském Calgary. Tady na sebe v průběhu února roku 1988 strhne pozornost celého světa. V závodech na obou můstcích končí sice znovu bezkonkurenčně poslední s 30 až 50metrovou ztrátou na vítěze. Diváky však chlapík s váhou 82 kilogramů, což je nejméně o deset víc, než mají jeho soupeři, a silnými brýlemi, které se mu při skocích zamlžují, baví stále víc. Čím hůř skáče, tím je oblíbenější. Na konci olympiády už je oslavován jako král. Pár slov mu při závěrečném ceremoniálu věnuje i sám šéf organizačního výboru Frank King (1929–2004): „Na těchto hrách někteří sportovci získali zlato, jiní překonali rekordy a jeden muž létal jako orel.“ Sto tisíc přihlížejících diváků na stadionu začne v ten okamžik skandovat: „Eddie, Eddie.“ 

Pohlcen slávou

Olympiáda v Calgary mu změní život. Na žádnou další se sice poté, co Mezinárodní olympijský výbor zpřísní kvalifikační kritéria, již nedostane, slávy si však dál užívá plnými doušky. O brýlatého mužíka se přetahují sponzoři, točí jednu reklamu za druhou, propaguje lyže, televize i auta, zpívá, píše knihu a do toho se svým příběhem objíždí nejrůznější televizní show. A jeho hvězda nezapadá ani po letech. V roce 2010 je vybrán jako jeden z nositelů pochodně pro XXI. zimní olympijské hry ve Vancouveru, a v dubnu letošního roku měl premiéru dlouho očekávaný film o jeho osudech, nazvaný Orel Eddie. Jen ty brýle už nenosí. Laserem mu oči spravil ruský lékař. Zadarmo. Jako protislužbu za to, že Eddie propagoval jeho firmu v reklamě.