Malíř s přemáháním vstane z postele. Sotva se ale postaví na nohy, roztočí se svět kolem dokola. Muž se zapotácí a rukama hledá pevnou oporu. Teprve když dosáhne na křeslo, zklidní se a vydechne úlevou.

Už delší dobu trpí podivnými záchvaty. Je celý vyděšený a pochybuje, zda ještě někdy bude schopen tvořit…

Ve čtyřiceti letech se roku 1786 stává Francisca de Goyu y Lucientes (1746–1828) dvorním malířem krále Karla III. Španělského (1716–1788) a o tři roky později i prvním umělcem jeho nástupce Karla IV. Španělského (1748–1819). Goyova idylka na výsluní slávy ale netrvá dlouho.

V zimě na přelomu let 1792 a 1793 sužuje španělského malíře Goyu zvláštní choroba. Stěžuje si na zvonění v uších, poruchy zraku a sluchu a vysilující závratě. „Jeho onemocnění bývá přičítáno různým příčinám: Meniérova nemoc, botulismus, obrna, žloutenka, ale skutečnou příčinu neznáme,“ líčí současná americká novinářka Elisabeth Lundayová.

Noční můry útočí Na malíře brzy dolehne nečekaná rána osudu. Během zimy 1792/1793 ulehne s chorobou, se kterou si lékaři nevědí rady. V horečkách ho stíhají živé sny a noční můry, trpí hučením v hlavě.

Když malíř pobývá v Cádizu, cítí se dosud nejhůře ve svém životě a od krále Karla IV. proto dokonce dostává dovolenou na zotavenou. Prožité strádání zanechává na Goyovi trvalé následky. Jeho lékař opatrně informuje okolí a spolupracovníky, že umělec zřejmě zůstane navždy hluchý.

Francisco neví, zda ještě někdy bude schopen malovat.

Se stvůrami úspěch nesklidí Teprve v létě roku 1793 mu zdravotní stav opět dovolí, aby se vrátil k práci. Když ale vytváří jedenáct malých rytin nazvaných Rozmary, působí, jakoby se stal úplně jiným člověkem.

Obrací se do sebe s tím, že nemá chuť malovat, protože zakázky pro královský dvůr mu neumožňují, aby do své tvorby zapojil i bohatou fantazii.

Muž na rytině spí s hlavou položenou na stole a za ním se objevují netopýři a sovy.

Obraz doplňuje krátký popisek: „Spánek rozumu plodí nestvůry“. „Publiku se zdály matoucí a potenciálně nebezpečné, neboť ve stínech stále ještě číhala inkvizice, přichystaná chytit se nejmenšího náznaku rouhačství,“ líčí názory na obrazy Lundayová.

Velký zájem veřejnosti s nimi Goya nesklidí, ze tří stovek vytištěných grafických listů se jich prodá pouhých dvacetsedm.

Nemoc z povolání O to, jakou příčinu měla umělcova záhadná choroba, se vědci přou už delší dobu. Roya Villanov, profesor na univerzitě v Zaragoze, se například domnívá, že hluchotu způsobily příušnice, kterými se malíř nakazil v mládí.

Španěl Sánchez Rivery naopak dává přednost syfilidě, s níž také zdůvodňuje vysokou úmrtnost malířových dětí.

Španělský lékař Blanco Soler obviňuje ze ztráty sluchu pro změnu schizofrenii a paranoidní obsese, jiní zase zánět mozku nebo Vogt-Koyanagiův syndrom způsobující oční infekci či zánět středního ucha. Pravděpodobnější variantou je ale „encephalopathia saturnina“, malířské nemoci z povolání, o níž najdeme zmínky už v roce 1839.

Jedná se o chronickou otravu krve způsobenou olovem obsaženým v barvách.