Přestože spolu za války hrávali karty, Klement Gottwald neudělá pro Heliodora Píku vůbec nic. Příkaz z Moskvy totiž zní jasně: „Zlikvidovat!“ Válečného hrdinu tak místo poct a vyznamenání čeká provaz. Komunisti se ho prostě potřebují zbavit…

Heliodor Píka (1897–1949), legionář vyznamenaný za 1. světové války, prokáže svoje bojové schopnosti i za první republiky.

Jako voják hájí české zájmy ve sporu o Těšínsko i slovenské hranice proti Maďarům v roce 1919. Jako kapitán na hlavním štábu Československé branné moci v Praze se stává jedním ze tří důstojníků, kteří v letech 1926–1928 studují na Vysoké vojenské škole v Paříži.

Poté ho čeká post vojenského atašé v Rumunsku, který zastává v letech 1932–1937.

V rámci Malé dohody vytváří Československo, Rumunsko a Jugoslávie protiváhu proti německému a maďarskému tlaku. Píka v roce 1938 získává od Jugoslávie a Rumunska slib materiální pomoci v případě války. Nakonec mu to ale není nic platné.

Po okupaci v březnu musí zmizet ze země a v Londýně nabízí pomoc exilové vládě. Edvard Beneš ho posílá do rumunské Bukurešti, kde plní funkci vojenského vyslance pro oblast Balkánu. Později se přesouvá do Istanbulu.

Dohoda o vojenské spolupráci

Ani zde ale nezahálí. Potkává se zde s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou (1895–1979). „Předejte moji žádost o podporu spolupráce se Sovětským svazem prezidentu Benešovi,“ apeluje na něj Svoboda. Píka vyhoví a Edvard Beneš požadavek přijme.

V Moskvě tak vzniká československé vojenské vyslanectví. Další schůzka Píky se Svobodou v roce 1941 už je konkrétnější.

Mluví nejenom o další zpravodajskou spolupráci s Moskvou, ale i o vytvoření československých jednotek na území SSSR. Jakmile československá exilová vláda návrh posvětí a 18. července 1941 je podepsána sovětsko-československá vojenská dohoda, stěhuje se Píka do Moskvy, kde vykonává funkci vojenského atašé.

Osudné informace o táborech

V roce 1942 vytváří jednotku československé armády. Sbírá do ní československé vojáky ze sovětských zajateckých táborů. Právě informace o síti táborů jsou jednou z věcí, která se Píkovi po válce stane osudnou. Dozví se příliš mnoho.

„Generál Píka měl rozsáhlé znalosti o sovětských táborech nucených prací, o tzv. gulazích, protože měl na starosti, když bylo nařízeno propuštění našich občanů z těchto táborů,“ vysvětluje současný český historik František Hanzlík.

1. československá samostatná brigáda, sestavená Píkem, už v září 1943 bojuje na frontě u Kyjeva a osvobozuje město. Když je v listopadu 1943 podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva, jde i o Píkovu zásluhu.

Sovětské velení pak žádá v srpnu 1944 o podporu Slovenského povstání Rudou armádou. Sám vůdce Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) plán odsouhlasí. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973) poté zahajuje karpatskou operaci.

Komunistům vidí do karet

Jak sovětská vojska postupují na československé území, chce Píka, aby jim velel Ludvík Svoboda. Sověti ale odmítají. Když se Píka vrací v květnu 1945 do Československa, čeká ho jmenování do funkce náměstka náčelníka generálního štábu Československé armády.

Získává sice i dvě sovětská vyznamenání, jenže komunistům leží v žaludku jeho působení v Moskvě za 2. světové války. Proto se po převratu v únoru 1948 okamžitě postarají o jeho zatčení. Proběhne vykonstruovaný soudní proces.

„Oficiální obvinění bylo takové, že prováděl špionáž ve prospěch anglické zpravodajské služby, což byl sám o sobě nesmysl, protože tehdy naše zpravodajská služba s anglickou spolupracovala,“ vysvětluje Hanzlík.

I když s prezidentem Klementem Gottwaldem (1896–1953) Píka hrával za války v Moskvě karty, Gottwald se o udělení milosti nezasadí. Generál je oběšen 21. června 1949.