Nenápadná jeptiška Caterina de Carvalho, která žije v Caldas da Rainha na západě Portugalska, vytáhne malou modlitební knížku. Nalistuje obrázek jakéhosi podivného zvířete skrývajícího se v bříšku iniciály v podobě písmene D.
Prý žije na tisíce mil vzdáleném kontinentu. K jeho dosažení údajně potřebují námořníci dlouho plout po moři. Mnoho týdnů, snad dokonce měsíců. „Ten tvor se nepodobá žádnému zvířeti, které žije u nás,“ zamyslí se Caterina.
A co teprve když pohlédne na další obrázek dvou polonahých mužů. Otřese se odporem. Stud jí nedovolí na nic pomyslet. Hlavy mužů zdobí jakési koruny z listů.
Přesně takovou podobu prý mají domorodci, kteří tu dalekou zemi obývají. „Jací asi jsou?“ zasní se jeptiška. Život Cateriny přísně ukrajují hodiny modliteb v klášteře. Nedovolí si ani představit tvář nějakého muže, natož celé tělo, nebo přemýšlet o jeho povaze.
Představa přenést se do cizí země, ležící za obrovskou masou vody, a snít je ale pro ni lákavá…
Patřila knížka námořníkovi?
Nikdo netuší, kdy a kde Caterina k modlitební knížce přišla. Měl rukopis, jehož vznik se podle současných vědců datuje do let 1580–1620, před ní v rukou někdo z portugalských námořníků?
Vzal si knížku s sebou přes oceán a po přistání na neznámé pevnině si do ní zakreslil zvláštnosti, které na vlastní oči uviděl? Zaujalo ho divné zvíře a dva domorodci, kteří odkryli svoji hruď?
Možná že ano. Jak píše Laura Lightová, odbornice na umění z newyorské galerie Les Enluminures, která rukopis na počátku roku 2014 koupila od portugalského obchodníka s uměleckými díly, „kresba se nalézá v tak nepravděpodobném kontextu – v modlitební knize ve vlastnictví portugalské jeptišky na konci šestnáctého nebo počátku sedmnáctého století, že nám říká něco zajímavého o úrovni kontaktu mezi těmito dvěma kulturami“. Knížečka, která se podle vpisku v úvodu stala majetkem Cateriny, má doložit, že Portugalci už tehdy dopluli na australskou pevninu a podrobně se s ní seznámili.
Jelen na zadních nohách
„Klokan v takto starém rukopisu je důkazem, že autor rukopisu byl v Austrálii, nebo že zprávy a kresby těchto zajímavých zvířat z nového světa byly již v té době v Portugalsku dostupné,“ tvrdí Lightová.
Pro jiné vědce ale není modlitební knížka žádným přesvědčivým důkazem. „Může to být jakékoli jiné zvíře, žijící v jihovýchodní Asii, například některý druh jelena, který má ve zvyku stoupat si na zadní nohy, když při krmení chce dosáhnout na vyšší větve stromů,“ odporuje Lightové Martin Woods z australské Národní knihovny.
Poznamenává také, že nakreslenému zvířeti úplně chybí ocas. „Kdyby člověk kreslil klokana, jako první by nakreslil ocas.
Zvíře je umístěno dovnitř písmene D, takže ocas může být schovaný, ale autor ho také mohl obtočit kolem písmene,“ říká přesvědčivě. Poukazuje i na to, že nejde o žádný úřední záznam, ale obyčejnou ilustraci. Nelze jí proto přikládat příliš velkou důležitost.
Prvenství se dokazuje těžko
Opravdu Portugalci ve svém dobývání australských břehů předhonili Holanďany? Na tuhle nezodpovězenou otázku naráží i současný australský historik John Gascoigne, který říká, že je „obtížné najít důkazy kvůli jejich utajení a také proto, že spousta záznamů byla zničena při zemětřesení v Lisabonu v roce 1755.“ Ovšem jiní autoři jsou o portugalském prvenství přesvědčeni.
Někteří ho posouvají dokonce ještě dál do minulosti, než zřejmě vznikl malinký obrázek klokana mezi modlitbami. „První z Evropanů snad spatřili Austrálii Portugalci.
Portugalsko si zbudovalo v roce 1516 malé opevnění na Timoru a severozápadní monzuny občas zřejmě zahnaly některou jejich loď na dohled od ostrovů anebo pobřeží severozápadní Austrálie,“ píše současný australský historik Geoffrey Blainey.
