Tlampač na autobusovém nádraží Victoria hlásí odjezd autobusu. Zbývá posledních pár minut.

„Prosíme všechny cestující na lince Londýn-Kalkata, aby se připravili k odjezdu.“ Pak už motor stařičkého autobusu zarachtá a další spoj na nejdelší lince světa vyjede.

Po druhé světové válce je Indie ještě na nějakou dobu součástí Britského impéria. Letadlem se ještě moc nelétá, lodí to trvá dlouho. A tak se v roce 1957 rozhodne podnikatel Oswald Joseph Garrow-Fisher (1914–1975) koupit autobus a vypravit zájezd do Kalkaty.

15. dubna 1957 spolu s dvacítkou cestujícími vydá na několik měsíců dlouhou cestu. V autobuse s ním jede skotská důchodkyně, mlčenlivý introvert, hráč na harmoniku, kadeřnice, architekt, pár hasičů nebo knihkupec.

„Pamatuju si všechny cestující, ale tahle první skupina mi v paměti utkvěla nejvíc,“ prohlásí o mnoho let později Garrow-Fisher.

Cesta plná zážitků

Trasa vede přes Evropu a blízký východ. Cestující zažijí koulovačku v Italských Alpách, děsivou cestu průsmyky v Turecku.

V Íránu se na čas ztratí na prašných silnicích kvůli zmatkům s uzavřenými hranicemi, a když dorazí do Teheránu, britský konzulát má takovou radost, že jim uspořádá obrovský mejdan. Autobus zapadne v písečných pouštích, ale i v bahně tropických bouří.

Ale nakonec v srpnu dojede do Kalkaty a obrátí se na zpáteční cestu. Garrow-Fisher mimochodem poslední kousek cesty z Doveru do Londýna už neodřídí, protože nemá platnou licenci. Ale to ho nezastaví.

Luxus na kolečkách

Jeho okrové autobusy brázdí svět v průměru jednou ročně – ono to rychleji vlastně ani moc nejde. Cena lístku se zvedne z původních pětaosmdesáti přibližně na dvojnásobek. „Chceme spát v hotelech, ne pod stanem,“ stěžují si totiž cestující.

Jednou z konkurenčních firem je Albert Tours, ta používá pro cestu patrový autobus.

Má jméno Albert, veze se s ním 13 cestujících, kteří mají k dispozici kromě sedaček i útulnou ložnici, každý s vlastním lůžkem, topení s ventilátorem, takže v autobuse je příjemně jak v mrazivých horách, tak i v horkých pouštích.

Využít mohou čtecí i hudební salonek: autobus má i vlastní rádio! Samozřejmostí je polní kuchyně a nechybí ani vyhlídková paluba v patře. I tenhle autobus to párkrát otočí, než se nakonec rozpadne a tím skončí jeho dobrodružství.

Hippie trail

„Jak se dostat na východ, když nemáme tolik peněz?“ ptají se dlouhovlasí mladíci v batikovaném oblečení. I pro ně je tu alternativa.

„Jeďte po hippie trail!“ Cesta je kratší, méně komfortní, ale rychlejší, levnější a nabízí možnost poznat nejen východní kulturu, ale pořídit si i dostatek levných drog. Společnost, která se na tuhle klientelu soustředí, si říká Magic bus.

A jde o dost neobvyklý koncept: V Anglii koupí autobus a v Indii ho s přirážkou prodá. A aby řidič nemusel jet sám, obsadí sedačky hipíky, kteří tak zaplatí cestu a navíc se postarají o zábavu.

Takových cest prý zařídí firma několik desítek – víc než všichni ostatní dopravci dohromady.

Vzhůru do oblak

Autobusy ale na konci sedmdesátých let přestanou jezdit. Na vině je jednak Irácko-Iránský konflikt, jednak sovětská invaze do Afghánistánu. Cesty se stávají nebezpečné, množí se únosy, nebo jsou hranice zcela zavřené.

Druhou ranou je rozvoj letectví – zatímco dřív je letenka nepředstavitelně drahá, na konci sedmdesátých let je letecký spoj nejenom násobně rychlejší, ale i násobně levnější. Z Londýna do Kalkaty za pár hodin, bezpečně a levně: ale bez romantiky a nezapomenutelných zážitků.