Jsou chvíle, které by policisté raději nikdy nezažili. Například okamžik, když se otevřou dveře a za nimi stojí někdo, komu mají říct tu strašnou větu: „Je nám to líto, ale vaše dítě už nežije.“ Smrtí unesené osoby skončily i následující čtyři případy.

Někteří únosci se vydávají do akce proto, aby získali výkupné, a jejich oběti jsou pro ně jen prostředkem k získání peněz. Jiní jsou ale od počátku rozhodnuti, že svou kořist už nikdy ze své moci nevydají. Rozhodně ne živou.

Kolo tam bylo. Sestřička už ne…

Devítiletá Amber Rene Hagermanová je vlastně úplně obyčejná holka z Arlingtonu v americkém státě Texas. Ráda se svými kámoškami chodí do dívčího skautského oddílu a úplně nejradši jezdí na kole se svým mladším bráchou Rickym.

Tak jako onoho osudného 13. ledna 1996, kdy se stane obětí únosu. Jako obvykle Ricky přiveze obě kola před dům. Jako vždy pojedou svou oblíbenou trasou, vedoucí kolem poloprázdného nákupního centra. Jedna změna tady ale přece jenom je.

Když zastaví na parkovišti, řekne Amber, ať Ricky jede dál, že ho za chvíli dojede.

Svědkyně zalarmovala policii

Brácha už na ni čeká pěkných pár minut před domem, ale Amber nikde. Nepotká ji ani na cestě na parkoviště. Leží tam jen opuštěné kolo. Ticho prořízne zvuk sirény. Odkudsi se řítí hned několik policejních aut. Je tu i žena, která policii zavolala.

Ricky slyší, jak říká, že vedle Amber zastavila černá dodávka. Její řidič donutil vzpouzející se dívku, aby nastoupila dovnitř.

Padesátka profesionálních pátračů v akci

Šerifovi lidé se ihned pouštějí do pátrání. A s nimi i posila z FBI, která na místo činu dorazí později. V terénu je v tom okamžiku padesátka lidí. Jenže se ukazuje, že ona svědkyně je poslední osobou, která viděla naposledy Amber živou.

Čtyři dny po únosu objevují pátrači dívčino nahé tělo. Osm kilometrů od místa, z něhož byla unesena, v korytě místního potoka, které ještě více prohloubila náhlá povodeň. Jen pár desítek metrů od početné bytové zástavby.

Vrah zmizel neznámo kam. Žije ještě?

Policie okamžitě odhání zvědavce. Ten pohled není pro slabé povahy. Dívence totiž někdo prořízl hrdlo. Už sedmadvacet let se neusíná lidem v Arlingtonu dobře. Dosud se nepodařilo zjistit, kdo tenkrát unesl a zabil Amber Hagermanovou. Možná tam vrah žije dodnes.

Svou oběť pohřbil zaživa

Devítiletá Jessica Marie Lunsfordová prožila v posledních chvílích svého života hotové peklo.

Její únosce, tehdy 46letý, již dříve trestaný sexuální predátor John Couey ji unesl, opakovaně znásilňoval a následně živou zasypal, uvězněnou ve dvou velkých plastikových pytlích na odpadky.

Osudná změna plánu

Píše se 24. února 2005 a většina obyvatel městečka Homosassa v americkém státě Florida ještě spokojeně spí. Netýká se to několikrát trestaného Johna Coueyho, který se pod pláštíkem tmy vloupává do domu Lunsfordových.

Původně si odtud chtěl odnést šperky či peníze. Jenže odpoledne viděl před domem dceru majitele Jessicu. Tehdy hrůzně změnil plán.

Nekřič, nic se ti nestane

Do dětského pokoje devítileté slečny vstupuje sice tiše, ale přesto pozorován dvěma vyděšenýma očima. „Nekřič, a nic se ti nestane,“ říká Jessice. A když ho poslechne, dodá, že má jít s ním. Pak spolu zmizí z domu. Osudově a navždy. Za pár desítek minut svítá.

Když jde maminka vzbudit svou dcerku, nachází jen její prázdnou postel. Okamžitě zalarmuje policii.

Sexuální predátor nesměl být sledován

Pátrání dlouho nikam nevede. Skutečný pachatel už totiž Homosassu opustil. Městečko se na dlouhé roky stalo jeho domovem, ale nemají ho tu rádi. Má rekordně popsaný rejstřík trestů. A dokonce jsou v něm i opakované zmínky o sexuálním obtěžování malých dětí.

Jenže zákony státu Florida v té době neumožňují, aby byl usvědčený pachatel takových činů sledován. A pro jistotu se navíc vypařil do Georgie.

Možná jsem ji viděl v televizi

Právě tam ho ale 12. března zastihne zatykač. Původně ho obviní jen z přechovávání marihuany, ale co když je něco na tom, proč s ním chtějí mluvit lidi z Homosassy? Při výslechu říká, že se náhle přestěhoval kvůli práci, o kterou doma nemohl zavadit.

A zmizelé děvčátko? To si mlhavě pamatuje, má pocit, že tu holčičku viděl v televizi. Zvláštní. Přitom byli vlastně celé roky sousedy. Jejich stálé adresy dělilo necelých sto metrů.

Šok v obytném přívěsu

Případ se láme o dva dny později. Coueyho nevlastní sestra Dorothy Dixonová konečně dává svolení, aby policie provedla prohlídku přívěsu, v němž bydlela společně s bratrem a se svým přítelem, dcerou a zetěm.

To, co šerifovi lidé zažili po vstupu do zamčeného pokoje podezřelého, nikdy nevymažou ze své paměti, i kdyby si to stokrát přáli. Ze skříně na ně doslova vypadne matrace nacucaná krví. Další krev najdou na polštáři. Následující forenzní analýza navíc potvrdí přítomnost DNA Jessicy a Johna.

„Přiznávám se,“ řekl

Dne 17. března je John Couey zatčen znovu. Tentokrát jde ale marihuana stranou. Je obviněn z vraždy a převezen do vězení. Hned druhý den se na video a zvukovém záznamu přiznává ke třem trestným činům současně – k únosu, znásilnění a vraždě.

Jeho slova o tom, že chtěl jít do domu Lunsfordových jenom krást, ale pak viděl Jessicu, jak si hraje před barákem a rozhodl se, že si radši vezme ji, trhají srdce i těm nejzkušenějším vyšetřovatelům.

Vlez si do pytle, odnesu tě rodičům

Jenže on pokračuje dál. Líčí, jak nevinné děvčátko opakovaně znásilňoval v obytném karavanu. Jak dívce nařídil, aby se nechala zavřít do skříně a až do jeho návratu ani nemukla, dokud se nevrátí z práce.

Jak ji tři dny po únosu přesvědčil, aby si dobrovolně vlezla do plastikových pytlů na odpadky. Odnese ji v nich domů, k rodičům, sliboval. Je to sice jen přes ulici, ale nechce, aby ho přitom někdo viděl.

Marně se snažila dostat k závanu vzduchu

Uplyne dalších 24 hodin a policie má i poslední důkaz – tělo umučené, zavražděné holčičky. Najde ho v zasypané jámě, pokryté spadaným listím, v pytlích na odpadky, které byly na dvou místech propíchnuté dívčinými prsty.

To se marně pokoušela dostat do svých plic aspoň trochu vzduchu. Marně. Podle koronera zemřela maximálně po třech minutách marného boje o život.

Smrt si ho našla ve vězení

Dne 7. března 2007 byl John Couey uznán vinným ve všech bodech obžaloby. Dne 11. srpna téhož roku to potvrdila i porota odvolacího soudu. Vzápětí mu byl udělen trojnásobný doživotní trest a k tomu i trest smrti.

Nepomohl mu ani argument obžaloby, že trest smrti nesmí být vykonán na mentálně postižené osobě. Jenže Johnovo IQ bylo stanoveno na 78, osm bodů nad hranicí, která by mu zajišťovala doživotí. Popravy se ale nedočkal. Zemřel 30. září 2009 ve věznici. Koroner neshledal na jeho úmrtí cizí zavinění.

Když nedostanu peníze, hodím toho kluka žralokům!

Chtěli byste vyhrát jackpot v loterii? Zvažte to. Ne vždy přináší obří suma výhercům štěstí. Freda a Bazil Thorneovi kvůli ní dokonce přišli o syna. Stal se obětí únosu.

Blahopřejeme, Thorneovi!

Opera v Sydney patří mezi nejkrásnější stavby světa. Málokdo si už dnes vzpomene na to, že stavitelé trpěli před jejím dokončením nedostatkem financí. Aby mohla být vůbec stavba dokončena a uvedena do provozu, museli dokonce vyhlásit loterii.

Všechno dopadlo k všeobecné spokojenosti. Peníze se našly, a dokonce zbylo i úžasných 100 000 liber (dnes by to bylo kolem 4,5 milionů korun) na jackpot pro manžele Fredu a Bazila Thorneovy.

Jejich totožnost včetně adresy byla v souladu s tehdejší legislativou zveřejněna v celostátních sdělovacích prostředcích. Nikdo netušil, že to zapříčiní hrůzný čin, který se do dějin kriminalistiky zapíše jako případ Graeme Thorne.

Výhra dorazila, syn zmizel

Je čtvrtek 7. července, velký den v dějinách rodiny Thorneových. Dnes má na jejich kontě konečně přistát ona vysněná výhra. Ale ještě než se tak stane, bude všechno jako normálně.

Tak například jejich osmiletý syn Graeme Frederick půjde do školy. Jako obvykle vychází v 8:30 hod.

Z domu půjde pěšky jenom 300 metrů, protože na tamní křižovatku o deset minut později vždycky dorazí rodinná přítelkyně Phyllis Smithová a posadí ho do auta vedle svého syna, aby je odvezla do školy. Jenže toho dne tam na ně nikdo nečeká.

Kde jsou ty prachy?

Je 8:40 hod. dopoledne. Seržant Larry O´Shea zvedá telefonní sluchátko. Hlas, který nezapře cizí akcent, mu sděluje, že má Graemeho ve své moci. Do pěti hodin odpoledne chce 25 000 liber.

„Pokud ty peníze nedostanu, hodím toho kluka žralokům!“ Hra s únoscem začíná. Před pátou volá pachatel znovu. Ví, že Thorneovi peníze mají, vyhráli přece jackpot. Tak kde jsou?

Kdo přerušil klíčový telefonát?

Ve 21:47 se telefon rozezní znovu. Únosce je nejprve zmaten tím, že u něj sedí jiná osoba, a ke všemu chce, aby jim dal ještě pár hodin času. Pak dává krátké instrukce. Peníze budou rozděleny do dvou papírových sáčků. Dál už nic.

Telefonní spojení je náhle přerušeno. Vyšetřování horečně pokračuje. V tu chvíli byl Graeme patrně ještě naživu.

Austrálie hledá únosce

Případem žije celá Jižní Austrálie. Na základě televizního vysílání se ozývají lidé se svými tipy. Malého Thornea prý viděli na benzinové pumpě ve čtvrti, kde s rodiči bydlel. Dva muži a jedna žena ho tam přivezli tmavým buickem.

Na veřejnosti se objevuje zpráva, že matka uneseného dítěte tvrdí, že muž s naprosto stejným přízvukem volal do jejich rezidence pár dnů před únosem. Nepředstavil se a jeho číslo se nikdy nepodařilo zjistit.

Byla to „jen“ nehoda?

Pět týdnů po únosu je bohužel jasno. Policisté objevují tělo mrtvého Graemeho Thornea. Soudní lékaři vzápětí vydávají zprávu, že hoch zemřel necelých 24 hodin po svém únosu na fatální zranění hlavy. Připouští přitom možnost, že se jednalo o nešťastnou náhodu.

Tím se také ostatně hájí únosce Stephen Bradley, rodilý Maďar, emigrant, který se prý jen chtěl přiživit na výhře už tak dost bohatých lidí. Policisté ho zatkli dva týdny po nálezu mrtvého těla chlapce.

Únosce už nežije – ve vězení dostal infarkt

Obhajoba brojí proti záměru soudit Bradleyho za vraždu. Vždyť na videozáznamech z kamer, které se podařilo zajistit, je hoch pravděpodobně vždycky naživu. Třeba ve chvíli, kdy ho v blízkosti přístavu pachatel nese a schovává na loďku.

Nakonec soud vyhlašuje trest doživotního vězení. Ten největší, kterého se může dočkat na druhé straně zeměkoule vrah. Zbytek života má dožít jako personál ošetřovny v přísně střežené věznici. Tam také umírá 6. října 1968 na infarkt. Bylo mu tehdy 42 let.

Porušila jste anticovidová opatření, madam

Slyšela jste v uplynulých měsících tuto větu? Pokud jste přesto živí, pak se určitě nejmenujete Sarah Everardová. A policejní plackou vám před nosem nemával Wayne Couzens, váš únosce a vrah.

Na rukou jí zaklapla želízka

Případ, který otřásl Velkou Británií skoro stejně jako covid, máme ještě mnozí v živé paměti. Vždyť se odehrál 3. března 2021. Tehdy potkala 33letá marketingová manažerka Sarah Everardová svého vraha.

Tehdy 48letý policista Wayne Couzens se objevuje v momentě, kdy se jeho budoucí oběť vrací z krátké návštěvy svých známých. Ukazuje jí policejní odznak a oznamuje jí, že právě porušila hned několik karanténních opatření, které v tu chvíli v Británii platí. A aby mu snad neutekla, dá jí na ruce želízka a vede ji k autu.

Tohle není policejní auto!

Je složitá doba, a tak možná Sarah ani nepřipadá divné, že auto zrovna nevypadá jako vůz londýnské policie. Na rozdíl od policisty je falešné. Přesněji řečeno je z půjčovny.

Už se nedozvíme, kdy jí došlo, že ji ten přísný ochránce zákona a zdraví neveze na nejbližší policejní stanici, a kdy přišel okamžik, kdy si uvědomila, že se želízky na rukou nemá proti svému únosci šanci.

Snažil se tělo oběti spálit

Tělo nebohé ženy se najde zhruba týden po únosu v zalesněné části hrabství Kent. Tedy to, co z něj zbylo. Vrah se snažil zakrýt stopy, jak se dalo, a mrtvolu znásilněné a mučené ženy zapálil. Téměř současně si jde policie pro pachatele.

Je jím jejich kolega Wayne Couzens, muž, který byl součásti jednotek, jež dohlížely na dodržování karantény. „Tohle je Sarah, znáte ji?“ ptá se vyšetřovatel svého kolegy. Když odpoví, že se mu nezdá povědomá, všichni vědí, že lže.

Kamery viděly, jak kupuje pytle. Měly posloužit na tělo Sarah?

Vraha usvědčují desítky záznamů z bezpečnostních kamer i z kamer aut jiných řidičů. Zachycují ho v okamžiku, kdy oslovuje Sarah a kdy ji tlačí do svého vozu. Auto je k vidění snad na celé trase mezi Londýnem a hrabstvím Kent.

Těm, kdo se účastní soudu, se na chvíli zastaví srdce, když zhlédnou videozáznam, na němž pachatel kupuje několik silných pytlů, ve kterých, jak tvrdí obžaloba, měla shořet Sarah. Rozsudek zní jasně: Doživotí. Ale blonďaté usměvavé Sarah už to život nevrátí.