Ne vždy vidíme to, co je skutečně před námi. Občas si s námi mozek trochu pohraje. A my pak doslova nevěříme vlastním očím!
Jak vznikají ty nejpodivnější optické iluze?
Soustřeď se na to hlavní!
TROXLERŮV EFEKT
Náš mozek zvládne zpracovat hodně informací. Všechny na světě ale nikoliv, musí si vybírat! Jak to dělá? Když se díváme na jeden konkrétní bod a pořádně se na něj soustředíme, za chvíli přestaneme vnímat jiné body v okolí. Splynou nám s pozadím!
Že se tak děje, si všimne v roce 1804 švýcarský lékař a filozof Ignaz Troxler (1780–1866). A jde podle něj o jasný záměr evoluce. Neurony se adaptovaly tak, aby vnímaly vždy jen to nejpodstatnější.
Co nepotřebujeme nebo nás to neohrožuje, vnímat nemusíme. A funguje to i v případě zvuku, třeba když při běžných činnostech nevnímáme, jak tikají hodiny.
Trexlerův efekt se dostaví také v situaci, když se pozorujeme v zrcadle. Pokud se svému obrazu díváme jen do očí, za chvíli vypustíme pozornost na ostatní části obličeje. Začnou se rozplývat a mozek je najednou nepozná.
Aby neplýtval energií, většinou takovou mezeru doplní zkušenostmi. Proto máme někdy pocit, že se v zrcadle měníme v někoho jiného.
Proč náš šálí okolí?
MULLER-LYEROVA ILUZE
Která z těchto dvou úseček je delší? Samozřejmě jsou obě stejné. Ale věří vám to vaše oči? Jeden z nejslavnějších optických klamů na světě se jmenuje Muller-Lyerova iluze a německý sociolog Franz Carl Muller-Lyer (1857–1916) ho představí již v roce 1889.
Proč většině z nás připadá jako delší čára s šipkami směřujícími ven? Protože nás od samotného vnímání konkrétního objektu vždy rozptylují okolní skutečnosti!
Podle psychologů za tento klam může naše kultura. Trvalý pobyt v prostředí se samými pravými úhly naše vnímání zkresluje.
Když je při jednom experimentu stejný obrázek předložen jihoafrickým Zulům, kteří bydlí v domech s kruhovým půdorysem, označí obě čáry za stejně dlouhé.
Vyber si podle svého
RUBINOVA VÁZA
Iluze je vlastně všechno, co vidíme. Protože při konstrukci každého obrazu vychází mozek v našich preferencí a zkušeností. Možností může být víc a my si zkrátka vybereme, co vidět chceme.
Vidíte vázu, nebo dvě na sebe hledící tváře? Dnes ikonický obrázek vytvoří v roce 1915 dánský psycholog Edgar Rubin (1886–1951).
Ukazuje nám na něm, jak mozek vnímá dvě předkládané iluze, z nich jsou obě platné – zvolí si jednu, která je mu určitým způsobem bližší. Až pak, často po důkladnějším prohlédnutí obrázku, si většinou uvědomí i tu druhou.
Každá z interpretací je spojená s celkovým obrazem na sítnici a obě najednou vidět nemůžeme! Iluze zvaná Rubinova váza ovlivní jeden ze směrů psychologie a podnítí vznik mnoha dalších dvojsmyslných kreseb. S oblibou jsou používány třeba jako testy osobnosti.
Červeno-zelené prokletí
EFEKT McCOLLOUGHOVÉ
Pozor, teto zkoušejte raději jen velmi krátkou chvíli! Následky mohou být strašidelnější, než se zdá!
Se zvláštním objevem přijde v roce 1967 americká psycholožka Celeste McColloughová (1923–2023) a trik spočívá ve sledování dvou obrázků, s horizontálními černo-červenými a vertikálními černo-zelenými pruhy.
Když budete mezi nimi přeskakovat očima a setrváte tak třeba 10 minut, při následujícím pohledu na obrázky s černo-bílými pruhy na nich uvidíte barvy také! A to nejen na nich, ale i na jiných vzorech a třeba i na textu na monitoru.
A co je nejdůležitější, efekt po chvilce nezmizí – červenou a zelenou uvidíte na všem černo-bílém zhruba dva a půl měsíce!
Zkrátka když se na něco díváme hodně dlouho, zůstane nám to na sítnici, i když to už nevidíme. Někteří to vysvětlují i tak, že daná barevná kombinace přesytí čípky (buňky vnímající barvy) v oku a ty pak potřebují delší dobu na restart.
