Paříží se ozve 21 salv, vypálených z děla. 6. května 1889 si davy zvědavců prohlížejí monstrózní věž, která vyrostla na Martových polích jako pocta k 100. výročí Velké francouzské revoluce.

„Takovou hrůzu jsem ještě neviděl,“ odfrkne ale pohrdavě jeden důstojný pařížský měšťan. „Nejlepší by bylo, kdyby to tu vůbec nestálo,“ brouká si pod vousy.

Někteří lidé nad ocelovým obrem v době jeho slavnostního otevření opravdu ohrnují nos. Něco tak obrovského jim kazí výhled na město. Vysokou věž považují za ohavnou a nejraději by ji viděli ve starém železe.

Přitom skutečně nechybělo mnoho a v Paříži by dnes tolik obdivovaná dominanta nestála.

Panorama si zkazit nenechají

Francouzský architekt Gustave Eiffel (1832–1923) totiž nabízí svoje kovové dílo nejdříve ve španělské Barceloně. Tamějším radním se ale nezavděčí. „Je to příliš nákladné,“ vrtí hlavou jeden z nich. „Vrchol nevkusu,“ přidá se k němu druhý.

„Nadobro to zkazí panorama města,“ shodnou se nakonec radní, a tak si Eiffel sbalí nákresy a zamíří s nimi dále.  Když neuspěl v Barceloně, rozhodne se zkusit štěstí v Paříži.

Architekt přitom není v tvorbě kovových konstrukcí žádným nováčkem, z jeho dílny pochází také socha Svobody, stojící dnes v New Yorku. Americkému velvyslanci ji ve francouzské metropoli slavnostně předal 4. července 1886.

V soutěži porazí i gilotinu

V Paříži Eiffel nakonec uspěje. V soutěži o nejlepší architektonický návrh projektu na oslavu stého výročí revoluce mu konkuruje třeba obří gilotina nebo vysoký sloup. Pařížským radním ale po dlouhých diskusích padne do oka právě jeho věž.

Celá stavba však vyžaduje náročnou přípravu. Do práce na technických výkresech jednotlivých dílů i celé montáže věže se pouští hned 50 inženýrů. Postupně „vychrlí“ 5300 konstrukčních výkresů.

Jakmile odloží nabroušené tužky, je řada na dělnících, kteří podle dokumentace vyrobí v dílnách na 15 000 ocelových dílů. Na Martových polích mezitím vznikají čtyři základové bloky. Od 1. července 1887 je kolem nich pěkně rušno.

Montéři běhají sem a tam a studují výkresy, dělníci sestavují první díly. Na obří stavebnici spotřebují 2,5 milionu nýtů. Celá montáž trvá téměř dva roky a ani ta neprobíhá hladce. Dělníci během ní stávkují za zvýšení platů.

Nenáviděný tovární komín

Vstupní branou, kterou je právě nově postavená věž, proudí v květnu 1889 na světovou výstavu v Paříži spousty zvědavých turistů.

Výtahy sice ještě nejsou v provozu (fungovat začnou až o deset let později), ale i tak konstrukce přiláká k  výstupu v několika dnech téměř 30 000 návštěvníků!

Během prvního roku existenci ji pak pěšky zdolají dva miliony lidí. Jinak to však stavba nemá zrovna jednoduché. Mnoho Pařížanů ji přímo nenávidí. V kavárně ve věži pravidelně vysedává francouzský spisovatel Guy de Maupassant (1850–1893).

Není to ovšem proto, že by ji tak miloval. „Je to jediné místo v Paříži, odkud se na věž nemusím dívat,“ odpovídá na všetečné otázky, proč si vybral právě tenhle podnik.

Je to „černý obludný tovární komín a ďábelský podnik kotláře posedlého velikášstvím,“ netají se svým názorem na věž.

Jeho kritika není ojedinělá, ochotně se k ní přidávají např. spisovatelé Émile Zola (1840–1902) a Alexandre Dumas mladší (1824–1895). Trvá dost dlouho, než Pařížané přijdou kolosu na chuť.

Do šrotu ji neprodají

Koncese na tuto stavbu navíc platí jenom na 20 let do roku 1909. Poté se počítá s jejím zbouráním. Jenže věž si časem získává ohromnou popularitu, která ji zachrání. Zdobí obrazy i fotografie, ódy na ni vytvářejí také někteří básníci.

Navíc slouží jako meteorologická stanice. Tyčí se do výše 300, 65 metru a až do roku 1930 drží primát nejvyšší stavby na světě. Tehdy ji překoná newyorský mrakodrap Chrysler Building s 318 metry.