Skotští středoškoláci s jekotem prchají z hřiště. Snáší se na ně totiž déšť žížal. Jde o nějaký nejapný žert? Přivál kroužkovce nad Skotsko silný vítr? Či snad jde o další důkaz toho, že dění na naší planetě je mnohem tajuplnější, než se domníváme?

V dubnu roku 2015 si norský učitel přírodopisu Karen Erstad jede zalyžovat na hory. Je to právě on, kdo jako první přináší svědectví o dešti žížal nedaleko Bergenu.

Při jednom ze svých lyžařských výletů spatří tisíce kroužkovců ležet na sněhové pokrývce. „Vypadaly zprvu jako mrtvé, ale když jsem je vzal do ruky, zjistil jsem, že žijí,“říká později novinářům. Jak se žížaly na sněhu ocitly?

Žížaly na střechách domů

První, co učiteli přichází na mysl, je domněnka, že žížaly se na sněhovou pokrývku prohrabaly. To vzápětí zavrhuje jako nesmysl. Vždyť tloušťka sněhu se tu pohybuje mezi půl až jedním metrem! Pokud však nepřišly ze země, pak musely spadnout jedině z nebe.

Jde o déšť žížal?Kdyby se žížaly objevily jenom na jednom místě, možná by nás mohlo napadnout, že kroužkovce, oblíbenou návnadu pro ryby, v horách vytrousil nějaký rybář, který je převážel, a ony se mu během přepravy vysypaly. Jenže žížal byly tisíce.

A navíc po zveřejnění učitelova svědectví přichází hlášení o podivném úkazu i z dalších míst Norska. Lidé nacházejí kroužkovce na střechách svých domů nebo přilepené na okenních tabulích. Co se to jenom děje?

Hádanka pro vědce

Erstad vzpomíná, že déšť žížal se v Norsku objevil ve dvacátých letech minulého století. Další svědectví o pršících žížalách pochází z doby před necelými pěti lety. Tenkrát se obětí poněkud nechutného deště stanou studenti skotské střední školy.

Kvůli kroužkovcům padajícím z nebe musí dokonce přerušit fotbalové utkání. K úlevě většiny lidí jsou naštěstí tyto případy poměrně vzácné. Vědci jsou z hlášených dešťů žížal na rozpacích.

Nedovedou si to vysvětlit jinak, než že kroužkovce, odněkud přivál silný vítr, možná tornádo. Naskýtá se však otázka: Proč z nebe pršely právě žížaly a proud vzduchu nepřenesl i další drobné živočichy?