Osvětim, Mauthausen, Buchenwald, Treblinka. Ta jména, která jsou symboly utrpení, zná každý. Ale existují i jiné pojmy, které možná tak známé nejsou.

Vorkuta, Kolyma, Solovecké ostrovy, i zde existovala inferna, která se od nacistických koncentračních táborů příliš nelišila.

Glavnoje upravlenije lagerej, zkráceně tedy Gulag. Systém sovětských koncentračních a pracovních táborů začal být budován již za Lenina v roce 1918 a rozšířen byl zejména za hrůzovlády Josifa Stalina.

Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory existovaly až do pádu komunistického režimu. Ovšem, v některých oblastech Ruska existují dodnes zařízení, která se gulagu až nápadně podobají…

Sovětský režim ve svých pracovních táborech internoval i mnoho československých občanů. Jejich počet se odhaduje na 7 500. K deportacím docházelo již od roku 1945, kdy sovětská vojska vstoupila na naše území.

Jednalo se o obyvatele Podkarpatské Rusi, potomky ruské emigrace, ale i rodilé Čechy a Slováky.

Jedním z nejproslulejších případů je únos československého armádního generála Sergeje Vojcechovského.

Tento původem Rus, který se odmítal podrobit Mnichovské dohodě požadující odstoupení Sudet Německu, se po celou dobu války aktivně zapojoval do odbojové činnosti proti nacistům.

Konce války se dočkal, leč již 12.května 1945 jej v Praze zatkla sovětská kontrarozvědka SMERŠ. Zemřel 7. dubna 1951 v ústřední nemocnici gulagu Ozerlag v Tajšetském okrese a okolnosti jeho smrti nejsou známy.

Den předtím byl ve svém bytě v pražských Dejvicích zatčen Michail Kovalevskij. Do Československa přišel již v roce 1922. Vystudoval ČVUT a stal se vyhledávaným projektantem. Od roku 1935 byl československým státním občanem.

Od května 1945 byl veden jako nezvěstný a dá se předpokládat, že zahynul v sovětském táboře. Koneckonců, o tom, co jednotky SMERŠ plánovaly v ČSR, svědčí deníkový zápis jejich člena Michaila Mondiče:

„Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců.

My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“

Tehdejší československá diplomacie se před obrem z východu třásla jako králík před krajtou, takže se řešení této problematiky vyhýbala. Nesmělé pokusy o řešení této otázky Sověti odbyli stručným telegramem:

„Osoby ruské národnosti zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné.“ Dosud neodhalené záznamy dodnes skrývají ruské archivy.

Českým badatelům však mnohdy nejsou přístupné, což se týká například archivu prezidenta Ruské federace.