Možná jste si jich už někdy všimli. Malé flíčky, skvrnky nebo částečky, které si volně sem tam plují vaším do té chvíle ničím nerušeným pohledem. Nejzřetelnější jsou na bílém pozadí a své majitele občas dohánějí k šílenství.

Zbavit se jich bez invazivního zákroku je bohužel takřka nemožné. Našemu zdraví však, kromě své otravnosti, nijak neubližují.

Drobné tečky nebo jejich shluky se nazývají Muscae volantiles (z latinského létající mušky) čili česky sklivcové vločky nebo zákalky a ačkoliv se tak mnohdy zdají, nejsou jen výplodem fantazie.

Skutečně se pohybují uvnitř oka, v závislosti na pohybu bulvy a očního sklivce.

K lepšímu pochopení toho, jak se na své neobvyklé místo dostávají, když si přece každý vzpomínáme na dobu, kdy jsme viděli přinejmenším bezchybně anebo neměli o existenci těchto malých otravů ani tušení, nám pomůže trocha anatomie.

Oko rozložené

80% povrchu oka tvoří bělima, bílá vazivová tkáň, která ve stáří postupně žloutne kvůli uvazování kapiček tuku, nás ovšem zajímá rohovka čili kopulovitě zkřivená vrstva skrze níž paprsky světla pronikají dále do orgánu.

Pod ní se nachází duhovka, obsahující pigmentové buňky, díky nimž může za specifickou barvu našich očí. V jejím středu je pak černý otvor – zornice.

Mezi rohovkou a zornicí se nachází přední komora oční, za níž následuje čočka, usměrňující světelný proud na sítnici (retinu), plnou světločivných buněk, posílajících po optickém nervu dále do mozku informaci o tom, co vlastně vidíme před sebou.

Zadní oční komora, která leží za čočkou, je vyplněná gelovou tekutinou, sklivcem. A v něm se dějí všechny ty zázraky.

Uzavřená komora

Na rozdíl od komorové vody z přední komory, se sklivec v podstatě neobměňuje – od začátku do konce života zůstává stejný.

V momentě, kdy se do něj dostane venkovní smetí (například mikroskopické výrony krve nebo jiné buňky) či prostě v průběhu postupného stárnutí tekutiny právě vznikají sklivcové vločky.

Jakmile zornicí následně projde světlo, tito pohybliví piráti na uzavřeném oceánu sklivce vrhnou na sítnici stíny, jimiž pak své majitele náležitě otravují a matou.

Nejste sami

V průzkumu z roku 2002, který byl proveden na půdě Velké Británie, vyplývá, že s částečkami plovoucími v očním sklivci za očaři přichází v průměru 14 pacientů měsíčně.

Protivnost je však ve valné většině případů jediný problém, takže lékaři považují zákalky za v podstatě neškodné. Potíže signalizuje až spontánní objevení velkého množství „mušek“ najednou.

To, zvláště v pozdějším věku, může předznamenávat například odtržení sklivcové membrány (kolagenová vrstva, která odděluje sklivec od sítnice) vedoucí k poškození sítnice a následnému oslepnutí.

V méně extrémních případech, kdy je nicméně počet objektů plovoucích v oku pacienta natolik velký, že mu narušuje vidění, přichází v úvahu tzv. vitrektomie. Během tohoto mikrochirurgického zákroku je zkalený sklivec nahrazen fyziologickým roztokem.

Zásah s sebou však přináší zvýšené riziko vzniku šedého zákalu, takže skutečný přínos je přinejmenším sporný.

O muškách v oku a lidech

Ačkoliv jsou mnohdy nepříjemné a dotěrné, valná většina lidí, kteří je mají, potřebuje ke zvládnutí částic sem tam přelétajících přes zorné pole pouhé ujištění, že se nejedná o příznak fatální choroby.

Lidský mozek je navíc schopen je ve valné většině případů vyfiltrovat, hlavně u statických obrazů. Pokud si nejste jistí, zda jste mezi těmi, kteří „mušky“ vidí, neznamená to, že je nemáte, ale ani, že byste se jich měli obzvlášť obávat.

K úplnému ujištění nakonec není ani potřeba návštěva očaře, ale jen upřený pohled na jasně modré nebe.