Stal se králem ve věku 4 let po smrti svého otce Ludvíka XIII. a zůstal na trůnu dalších 72 let. To ho označuje jako nejdéle vládnoucího francouzského monarchu v historii a nejdéle vládnoucího monarchu jakéhokoli existujícího evropského národa.

Jako mladý muž Ludvík XIV. (1643-1715) z velké části přenechal rozhodování kardinálovi Julesi Mazarinovi (1602-1661), svému mentorovi a kmotrovi.

Ale když Mazarin v roce 1661 zemřel, 22letý mladík okamžitě informoval svůj užaslý dvůr, že od nynějška bude vládnout bez hlavního ministra – něco, co žádný francouzský král po celé generace neudělal. Vládě se věnoval po zbytek svého života.

Seděl na schůzích rady, psal dopisy, četl dokumenty, hostil zahraniční zástupce a plánoval vojenskou strategii, po celou dobu upevňoval moc ve svých rukou.

V roce 1660 se Ludvík XIV. oženil s Marií Terezou Habsburskou (1638-1683), dcerou španělského krále, což byl politicky výhodný krok, který upevnil mír mezi oběma národy.

Přesto si držel řadu milenek, z nichž tři získaly polooficiální status, objevovaly se vedle něj v kostele, a dokonce s ním odcházely do války.

První z nich se stala vévodkyní, druhá získala zámek s 1 200 zahradníky a třetí se provdala za Ludvíka XIV. v tajném obřadu po smrti královny. Mnoho z jeho nemanželských dětí mezitím dostalo řádné vzdělání a bylo považováno za součást královské společnosti.

Stal se náboženským fanatikem

Oddaný katolík Ludvík XIV. věřil v motto „jeden král, jeden zákon, jedna víra“. Nemilosrdně zakročil proti protestantům v zemi, známým jako hugenoti, kteří tvořili zhruba 5 % populace.

V roce 1685 je zrušením téměř sto let starého ediktu nantského zbavil všech náboženských a občanských svobod.

Stovky hugenotů, kteří pokračovali v praktikování svého náboženství, byly popraveny a nejméně 200 000 dalších uprchlo z Francie do tolerantnějších zemí. Přibližně ve stejné době Ludvík XIV. vyhnal všechny Židy z Francouzské západní Indie.

Dokonce šel po jiných katolících, kteří se nedrželi jeho úzkého pohledu na víru, jako byli jansenisté, kteří věřili, že lidstvo je ze své podstaty zkažené a že Bůh uděluje spásu svévolně.

V roce 1709 vyhnal jeptišky z hlavního kláštera hnutí a brzy poté nařídil jeho zničení, přičemž po celou dobu lobboval u papeže, aby odsoudil jansenismus jako kacířský.

Špatný příklad

Ludvík XIV. si nárokoval španělské Nizozemí (zhruba odpovídající dnešní Belgii) jako dědictví své manželky a v roce 1667 o něj zahájil válku.

Tato invaze, spolu s holandskou válkou (1672-1678) a válkou o Réuniony (1683-1684), mu přinesla řadu nových území, která zůstávají součástí Francie dodnes.

Přesto si agresivním rozšiřováním svých hranic znepřátelil velkou část Evropy, která se proti němu sjednotila ve „Velké alianci“ během následujících dvou konfliktů: devítileté války (1688-1697) a války o španělské dědictví (1701-1714).

S bezpočtem ztracených životů, nemocemi a hladomorem, ekonomikou v troskách a vysokými daněmi, nebyl zrovna dobrým příkladem vládce.