Anna se otáčí v novém kroji. Pestrobarevné výšivky svítí do dáli. A sukni má o něco kratší, než mívala její máma. I tady se odrážejí nejnovější módní trendy.
Podle současné etnoložky Jitky Staňkové existuje v první třetině 19. století na Slovenskou dokonce sedmdesát druhů krojů. V Čechách jich je jich mnohem méně, pouhých sedmnáct, na Moravě a ve Slezsku přes čtyřicet. I v oblasti krojů se objevují nové trendy.
Mění se barvy i střihy. Téměř v každé vesnici přidávají ženy ke kroji něco svého. Boom v oblasti barevnosti nastává v době, kdy Slováci často odcházejí za prací do Ameriky.
„Často muži nebo celé rodiny odcházeli v meziválečném období do Ameriky a odtud svůj příbuzným posílali barevné nitky,“ uvádí Miroslav Jenčo, který v současnosti slovenské kroje šije a mapuje jejich historii. Na začátku 20. století končí dámské sukně nad kotníky, ovšem mezi dvěma světovými válkami se zkracují a sahají už jen ke kolenům.
Rakousko a Bavorsko: Velkovévoda miluje pracovní šaty
Už během napoleonských válek v letech 1803–1815 se Němci snaží vytvořit kroj, který by je spojoval.
V bavorsko-rakouské oblasti se ujme tradiční oblečení alpských horalů. Jan Salvátor Toskánský (1852–1890), temperamentní rakouský velkovévoda, který se v roce 1889 rozhodne opustit habsburský dům a žít jako obyčejný občan pod jménem Jan Orth, má lidové oblečení rád.
Když se chystá na lov, oblékne se do šedého lodenového (vlněná látka–pozn. red.) oděvu s krátkým kabátem bez límce a kožených kalhot. Jako vojenský důstojník dokonce prosadí, že stejné šaty jako on obléká i zemská domobrana.
Praktické a pohodlné oblečení ovšem oceňuje i vévoda Maxmilián Bavorský (1808–1888). Na praktických šatech si zakládají i ženy. Oblíbí si dirndl. Bílou košilku v něm stahuje živůtek, k němu patří nabraná sukně.
Francie: Vítr sukni neprofoukne
Silný vítr od moře se opírá do skupinky pohledných bretaňských děvčat. Zdá se ale, jakoby jim to příliš nevadilo. Chrání je dlouhé těžké suknice a oděvy zhotovené ze lnu, vlny a konopí, materiálů, které tak snadno neprofouknou.
Většinou se šijí z tmavých látek. Ovšem i větrem ošlehané bretaňské selky chtějí být občas za dámy. V 17. století proniká do Francie z italských Benátek móda krajek. V Normandii vzniká několik krajkářských škol. Nejdříve šijí hlavně pro královský dvůr.
Francouzská revoluce v roce 1789 ovšem změní situaci. Krajky nyní pronikají i k obyčejným lidem a bretaňské ženy se chtějí hezky strojit. Své tmavé šaty proto zdobí krajkami a výšivkami ve žluté, bílé, oranžové nebo červené barvě.
Záleží jim ale na tom, aby pěkně vypadali i jejich muži. Proto vyšívají i jejich kabátce a vážou jim stuhy kolem pasu.
Skotsko: Kostky jako příslušnost ke klanu
Mladý muž si roku 1745 obléká kostkovanou sukni. „Chceš mít oplétačky s četníky? Dobře víš, že je to zakázané,“ zpraží ho jeho otec. Kilt není starodávným oděvem skotských horalů.
Poprvé se objevuje až v tavírně rud založené roku 1727 u Ivernessu (nedaleko jezera Loch Ness). Jeden anglický kvaker z Lancashiru hledá nejpraktičtější oblek do práce a právě kilt mu připadá nejvhodnější. Horalé si ho oblíbí, jenže když v roce 1745 povstanou, britská vláda jim tohle oblečení zakáže nosit.
Bojí se všeho, co pomáhá šířit jednotu Skotů. Ovšem horalé na kilt nezapomenou. Bratři John Carter Allen (1795–1872) a Charles Manning Allen (1799–1880) sepisují dvě knihy Vestiarium Scoticum (Skotské oblečení) a The Costume of the Clans (Kostýmy klanů).
V nich si tradici kiltu prostě vymyslí. Tvrdí, že existuje už od středověku a vzory kostek symbolizují příslušnost nositele k určitému klanu…
