Krvežízniví válečníci, zdatní mořeplavci a drsní dobyvatelé. I tak se dají vikingové popsat. V jejich životě ale figurovala také spravedlnost a rovnoprávnost. Jak vypadalo vikingské vymáhání práva? Jak se chovali k ženám?  

Vikingové osídlovali severní Evropu mezi 8 až 11. stoletím. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany, Dány, Ascomany nebo Varjagy.

Krále mohli klidně vyměnit

Vikingskou společnost tvořilo několik stavů. Nejnižší postavení zaujímali nesvobodní otroci, kteří neměli žádná práva a vykonávali ty nejtěžší práce. Pokud otroka zavraždili, nepokládalo se to za vážný zločin.

Rolníci, řemeslníci a válečníci patřili do selského stavu tvořícího hlavní jádro společnosti. Ještě vyšší bylo postavení jarlů, vikingské šlechty. Měli svoji vlastní družinu, ale i lodě. Na vrcholu moci stál král. Pokud ale vládl špatně, byl vyměněn novou volbou.

Platily nepsané zákony?

O zvolení krále rozhodoval sněm nazývaný Thing, tvořený radou svobodných mužů. Hlavním úkolem bylo zachování práva, vynášení rozsudků a projednávání veřejných záležitostí.

Zákony se předávaly pouze ústně, přičemž starší členové měli povinnost připomínat na každém zasedání znění zákona. Zajímavé je, že anglický výraz pro zákon – law, pochází právě od vikingů.

Porota rozhodne o životě i smrti

Jelikož nebyl vikingský právní systém nijak kodifikován, k vytvoření nového zákona se sešlo speciální shromáždění. Každé společenství mělo svůj vlastní thing i zákony. Sněm probíhal vždy na jaře a na podzim.

Na všech zasedáních byl přítomen mluvčí, který z paměti odříkával platné zákony a vynášel rozsudky. O otázce viny v závislosti na významu případu rozhodovala porota složená z 12 mužů tak, jak ji známe v anglosaském světě i dnes.

Jak se dokonale pomstít

Svůj názor mohli projevit nejen svobodní muži, ale také ženy, a dokonce i postižení. Přestože se diskutovalo mezi všemi, konečné slovo měl mluvčí thingu. Ten ale musel postupovat tak, jak zaznělo v debatě. Samotné vykonání trestu pak spočinulo na vítězi sporu.

Pokud byl ale z chudého rodu, velkou naději na dosáhnutí spravedlnosti neměl. Existovalo dokonce i právo zabití ze msty. To probíhalo za přítomnosti svědků, nesmělo být skrýváno a obžalovaný nesměl z místa činu utéct.

Kdo mohl zabít provinilce

Každý násilný zločin nebo vražda se řídily podle této stupnice zvané Mannbaetr. Například za zabití člověka nebo useknutí nosu se vyměřila plná pokuta. Trest smrti ale thing neuděloval.

Jedním z nejhorších trestů bylo vyhnání z komunity – buď na omezenou dobu, či natrvalo. Vyloučení ze společnosti mělo na odsouzeného devastující vliv. Přišel o veškerý majetek a neměl právo se dovolat jakékoli pomoci. Žil osamoceně a kdokoli ho mohl beztrestně zabít.

Unikátní vikingské písmo

Velký význam mělo pro vikingy runové písmo. Tyto znaky nebyly pouze prostředkem k zaznamenávání zpráv, ale považovaly se za cosi tajemného a posvátného. Znaky se převážně vytesávaly na tzv. runové kameny. Směr zápisu ale neměl žádná pravidla.

Psalo se jimi zprava doleva, zleva doprava, zespodu nahoru i shora dolů – fakticky tedy jakkoli to autorovi vyhovovalo.