Obřad jakoby neměl konce. Ačkoli je teprve začátek září, po několikahodinovém postávání ve studené bazilice svatého Víta už někteří kněží málem drkotají zuby. Naštěstí je konec. „Rádi, rádi!“ volají nadšeně lidé, když Karel IV. s Blankou z Valois vycházejí z kostela.

Všichni už se těší, jak si na hostině nacpou prázdné žaludky.

Ještě v sobotu 1. září 1347 se Karel IV. (1316–1378) s doprovodem arcibiskupa, duchovních a šlechty vydává na Vyšehrad, kde se pomodlí. Karlův dvorní kronikář Přibík Pulkava z Radenína (†1380) cestu popisuje následovně: „Neboť v předvečer korunovace českých králů kanovníci a preláti v procesí jdouce budoucímu králi ukážou střevíce a mošnu mu zavěsí na ramena, aby si pamatovali, že vzešli z chudoby a nebyli pyšní.

“ Rituál, při kterém si Karel nazuje lýkové střevíce a dostane údajnou mošnu samotného Přemysla Oráče, odkazuje k počátkům přemyslovského rodu. Připomíná Přemyslovu cestu ke kněžně Libuši, kdy si budoucí kníže vzal s sebou i své lýkové střevíce a chtěl je pro příští generace uložit na Vyšehradě.

Karel se vrací na Pražský hrad po trase tzv. Královské cesty do svatovítské baziliky na bohoslužbu. Po jejím skončení ho doprovod odvede do slavnostně vyzdobené ložnice. Čeká ho poslední noc před obřadem.

Holí mu razí cestu

V neděli 2. září 1347 se časně zrána, sotva poprvé odbijí zvony, schází arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364) s dalšími duchovními ve svatovítské bazilice. Obléknou se do slavnostních rouch, berou s sebou nezbytné předměty.

„Plenář (liturgická kniha – pozn. red.), meč svatého Václava, kříže, kadidelnice a svěcenou vodu,“ vypočítávají společně. Pak už spěchají za králem, který ještě leží v posteli. Spánek ale jenom předstírá a navíc už je oblečený do královských střevíců, tuniky a otevřeného pláště.

Arnošt z Pardubic Karla okouří kadidelnicí, pokropí svěcenou vodou a vezme za ruku. Jeden z biskupů pronáší modlitbu, další dva berou krále zprava a zleva a odvádějí ho pryč. Průvod míří k oltáři do baziliky, která je nabitá lidmi k prasknutí.

Komorník musí holí razit cestu, aby mohl Karel projít a posadit se na připravený stolec. Ranní procesí končí, následují modlitby, krátké kázání a znovu modlitby. Po nich si panovník, arcibiskup i biskupové lehají na zem na znamení kříže.

Zpívají se modlitby milosti a požehnání pro vladaře. Teprve pak začíná vlastní mše, při níž proběhne korunovace.

Hostina v hedvábí

Arcibiskup pomaže Karla na hlavě, na prsou, mezi lopatkami a na ramenou svatým olejem. Oblékne ho do královského pláště. Stihne ještě požehnat meč, který biskupové vloží do Karlových rukou, a také prsten.

Arnošt pak předává žezlo a jablko se slovy: „Ať ti otevře dveře Ježíš Kristus, náš Pán, jenž o sobě říká: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.“ Nakonec se žehná koruně, kterou český metropolita posadí na Karlovu hlavu.

Slavnostní modlitba vyvrcholí zpěvem Te Deum laudamus a lidé zpívají Hospodine, pomiluj ny. Král slibuje spravedlivou vládu. Hned poté dostane královské požehnání jeho choť Blanka z Valois. Obřad trvá několik hodin.

Když je konečně po všem, královský průvod vyrazí z baziliky a do davu lidí sype déšť mincí. Na tržišti u sv. Havla na Starém Městě pražském stojí velký dřevěný dům a v něm obrovská slavnostní tabule.

Obslouží tu každého, kdo přijde. Všichni hodují a víno teče proudem. Celé náměstí zdobí spousty barevného hedvábí. Ulicemi zní hudba. Nakonec si nový český panovník užije rytířský turnaj.