Je přelom srpna a září 1859. Zlatokopové ve Skalistých horách Aljašky a Yukonu vypadají značně nevyspale. „Jako bych spal jen půlku noci,“ postěžuje si jeden. Noc totiž skutečně je, jen panuje světlo téměř jako ve dne.
Vtipná příhoda zůstane zaznamenána. Ve skutečnosti na ní nic legračního není. Zlatokopové netuší, jak lidé na severní polokouli žasnou. Polární záře je viditelná od pólu na jih až v Karibiku!
29. srpna 1859 si pozorování jevu zapisují do kronik dokonce na severu Austráli. Za vše může sluneční aktivita.
Od 28. srpna do 2. září toho roku se na Slunci objeví řada skvrn. 1. září si astronomové všimnou masivních erupcí. Dojde k výronu koronální hmoty a k zemi se žene rej částic.
Cestu dlouho zhruba 150 000 000 km zvládnou za pouhých 17,6 hodiny a obrátí na chvíli naruby pořádky v naší magnetosféře. Kompasy selhávají, telegrafy jsou mimo provoz.
Podobně silný výron se strhne také 23. července 2012. Trajektorie následků sluneční superbouře naštěstí mine Zemi.

Když Slunce pošle dáreček
Vidíme je černé, ale jde o optický klam. Skvrny na Slunci jsou poruchou v magnetickém poli, které by samy o sobě svítily oranžovým světlem. Pod nimi řádí peklo horkých plynů dorážející neustále na magnetické siločáry, které plyny nechtějí pustit k povrchu.
Tlak někdy roste stále víc, až dojde k erupci. Plyny jsou konečně volné a spolu s nimi i neviditelné záření ve formě rentgenových a gama paprsků. Když doletí k Zemi, většinu z nich naštěstí spolkne naše atmosféra.
Pokud ale dojde k extrémnímu výronu koronární hmoty, nemusí náš přirozený štít stačit. Roku 1859 to odnesou telegrafy. V dnešní elektronické době by ale situace byla mnohem složitější…
Sbohem, satelity
Miliardy tun částic letí vesmírem. Pokud dojde ke koronálnímu výronu hmoty, často lze zaznamenat i sluneční erupce, ovšem není to pravidlo. Co když bude tato sluneční událost skutečně masivní a Země bude stát v cestě?
Zemské magnetické pole se může otřást v základech a štít v podobě ozónové vrstvy se proměnit v laciný cedník. Radiační zásah v tu chvíli v největší síle dostanou ti, kdo jsou v nejvyšších nadmořských výškách. Třeba v letadlech.
Na dveře tak časem s vyšší pravděpodobností zaklepe nemilá návštěva v podobě rakoviny kůže. Pokud let tedy přežijí. O kus výš máme již jen pár astronautů. Kromě nich ovšem také řadu důležitých technologií, zejména satelitů.
Ve hře je ionizace, zkraty elektroniky i magnetické pole, které vyřadí systémy z provozu. Ano, některé satelity mají speciální stínění. Jenže ne všechny.

Mobil funguje. Ale služby ne
Proud částic má vliv na silné vodiče. Vyhoří celé rozvodny. Například elektrická síť Severní Ameriky, hřešící neustále na výkon plné kapacity, se odporoučí včetně rozvodů.
I u nás nám v ruce zůstane spousta malé elektroniky, kterou ale nebudeme mít jak dobít a kvůli vyřazení satelitů i komunikačních uzlů zůstaneme bez možnosti spojení, elektřiny a internetu. Zkolabují také navigační systémy. A moře brázdí spousty lodí a nebe nad hlavou je plné letadel…
To naštěstí není tak často…
„S oblibou se říká, že je Slunce náš přítel a zdroj života. Ale někdy se ta situace obrátí,“ glosuje americko-izraelský astrofyzik Avi Loeb (*1962).
Vědci dnes i vědí, jak často zhruba dochází k těm nejmasivnějším energetickým výbuchům, po kterých si Země užije pořádnou dávku vysokoenergetických nabitých částic. Takový, který by dokázal smést naši civilizaci, se objeví jednou za 20 000 000 let.