Řítí se silnicí jako chytrá horákyně. Jede a jde současně. Na podivném prkně vybaveném dvěma loukoťovými koly, které pohání odrazy nohou. Někteří se smějí, jiní tleskají.
Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn. To z ní vznešeně. Není divu. Jeho otec Karl Wilhelm Friedrich Ludwig von Drais (1755–1830) je nevyšším bádenským soudcem.
Proto, když se 29. dubna 1785 narodí, rozplývá se nad kolébkou celá místní honorace. Zatímco dámy švitoří, hrdý otec přijímá gratulace a v duchu si maluje pro syna úspěšnou budoucnost.
Karl prožije poklidné dětství obklopen privilegii vyšší šlechty a pak se na otcovo přání začne připravovat na lesnickou službu. Nepříliš nadšeně, protože ho to nebaví. Více než stromy, zajíci a koroptve ho zajímá matematika, fyzika a mechanika.
Vynálezce bez práce
Začínají se u něj projevovat vynálezecké choutky, kvůli kterým však stále více zanedbává služební povinnosti dvorního myslivce. Po řadě konfliktů s nadřízenými je „odejit“ z aktivní služby na časově neomezenou dovolenou.
Začíná pracovat na prototypu vozu, který uváděla do pohybu jen síla svalů řidiče. Čtyřkolový se však nedá příliš řídit. Když se tak Karl řítí silnicí a děsí rámusem starší dámy, dostává revoluční nápad. Jednostopé běhací kolo.
Nikdo předtím to nezkusil, protože nevěřil, že je možné udržet rovnováhu na dvou kolech.
Ruský car se dobře baví
V německém Karlsruhe probíhá v prosinci 1813 jednání o válce proti Napoleonovi (1769–1821) a panstvo hledá rozptýlení po náročných jednáních. „Myslivecký mistr svobodný pán von Drais předváděl svůj nový vůz našim vládcům.
Cara z Ruska představení nadchlo tak, že požadoval následující den ještě jednou předvedení,“ píše dobový tisk. A dodává, že car pak za odměnu posílá vynálezci briliantový prsten.
Carl se znovu připomíná v červnu 1817. Exploze indonéské sopky Tambora zavinila neúrodu vedoucí k nejhoršímu hladomoru v 19. století. Potraviny i krmivo pro koně dosahují takových cen, že dochází k masovému vybíjení koní.
To však vyvolá velké potíže v dopravě a některých službách, například u pošty. Karl Drais nabízí mechanického koně, kterého není třeba krmit. Svůj laufmaschine (běhací stroj) předvede efektní jízdou z Gernsbachu do Baden-Badenu. Zvládne ji za třetinu doby, kterou by vyžadovala chůze.
Nejdřív tleskají, pak zakazují
Lidé tleskají, slovenský básník Ján Kollár (1793–1852) píše oslavnou báseň a velkovévoda Karel Bádenský jmenuje Draise profesorem mechaniky. Hitem se stane hlavně ve Francii a Anglii, kde zdomácní pod názvem draisina.
Její sláva však nemá dlouhého trvání. Mnozí ji považují za nepraktickou a nepohodlnou, říkají jí kostitřas. A protože silnice jsou mizerné, jezdí majitelé draisin po chodnících. To vede k nehodám a konfliktům s chodci.
Do roku 1820 je proto zakázána v ulicích Londýna, Milána i dalších měst. Do potíží se dostává i Drais. V roce 1821 ještě sestrojí předchůdce psacího stroje, z něhož se později vyvine stenograf.
Potom ho však štvanice, rozpoutaná v politicky napjaté situaci proti jeho rodině, vyhání do exilu. V Brazílii se účastní expedice německého přírodovědce Georga von Langsdorffa (1774–1852) a domů se vrací až po pěti letech.
Znovu se pouští do práce. Sestrojí klavírní „rekordér“, který při hře zapisuje noty, předchůdce tlakového hrnce, mlýnek na maso. V roce 1833 získá na výstavě v Manheimu stříbrnou medaili za „kamna s originelním odvodem kouře, jím vynalezená“.
Jeho finanční situace je však zoufalá a nakonec se musí uchýlit ke svým sestrám Lusy, Karolině a Ernestině von Draisovým.
Smutný konec dobráckého podivína
Po zbytek života u nich nalézá domov a také prostor pro práci. Postupně se však u něj projevuje úbytek duševních sil. Kluci za ním běhají s posměšky, když se kodrcá ulicemi na své draisině, jako vynálezce upadá do zapomenutí.
Navíc zůstává zcela bez prostředků. Prusové mu totiž seberou penzi s tím, že tyto peníze jsou třeba na splácení „nákladů revoluce“. Umírá bez zájmu veřejnosti dvanáctého prosince 1851.
