Po skvělé party zbyla hora nádobí. Služebnictvo s ním ale zachází tak nešetrně, že zase rozbije několik památečních talířů! Paní domu už toho má opravdu dost a rozhodně se problém vyřešit jednou provždy…
V domě Josephine Cochranové (1839–1913) v americkém Illinois se dveře netrhnou. Stala se přeci ženou bohatého obchodníka a politika Williama Cochrana, a tak neustálé večírky pro VIP hosty jsou společenskou povinností.
Co ale pořád dokola s tím drahým špinavým nádobím, když se ho Josephine svým služebným bojí svěřit? Že by ho tato nóbl dáma začala mýt všechno sama? Tak to ani náhodou!
Nebyla by to přeci ta správná pravnučka vynálezce parníku Johna Ficthe (1743-1798), kdyby nedostala skvělý nápad. Žádné hodiny strávené u škopku! Raději se zavře do dílny za domem a dá se do práce.
Kolotoč v hrnci
Nutno připomenout, že s myšlenkou vynalézt myčku na nádobí Josephine není úplně první. Už v roce 1850 se o to snaží jakýsi Joel Houghton a svůj dřevěný revoluční stroj si dokonce nechá patentovat.
Jenže zas tak moc výkonná jeho myčka není a hlavně se musí pohánět ručně za pomoci kliky. Takže zase práce! Nápaditá žena na to jde naštěstí úplně jinak. Nejprve změří všechny talíře a hrníčky a přesně podle nich vyrobí drátěný držák.
Ten umístí na kruh vsazený do velkého měděného kotle, kde ho bude pohánět motor! Ač nemá žádné technické vzdělání, poradí si velmi dobře a s detaily ji případně poradí najatý technik George Butters.
Princip výsledného zařízení není vůbec složitý, avšak funguje to perfektně. Držák s nádobím je v hrnci roztáčen motorem, zatímco zespodu stříká horká voda se saponátem. Poté se nádobí opláchne ještě čistou vodou a na závěr je pečlivě osušeno. V druhé polovině19. století je to hotový zázrak!
Domů je cesta dlouhá
Celých osm let ještě Josephine vychytává na svém vynálezu mouchy, než se rozhodne požádat o patent. Ten získává v prosinci 1886 a vlastně jí to přichází právě vhod.
Už je bohužel vdovou, a protože jí manžel zanechal spousty dluhů, potřebuje vydělat peníze a postavit se na vlastní nohy. Založí tedy vlastní továrnu a z bohaté paničky se rázem mění v šikovnou obchodnici. A daří se jí skvěle!
Nejen, že se svou myčkou sklidí v roce 1893 velký úspěch na Světové výstavě v Chicagu, ale zakázky se jí jen hrnou. Přicházejí hlavně od hotelů, restaurací, později i nemocnic či dokonce od armády.
Do těchto oblastí si myčky nádobí najdou cestu velmi rychle a Josephine může být na sebe hrdá. Přesto jí však jedna věc trápí. Jejím původním záměrem bylo především rozšířit myčky do domácností, ale to zatím vůbec není jednoduché.
Skoro se nezměnila
Nejde jen o to, že na mytí v myčce je třeba ohromné množství horké vody. Ale především služky, které v bohatších domácnostech myjí nádobí, se začnou bát o práci a ve velkém protestovat!
Josephine Cochranová nakonec zemře na mrtvici a myčky stále nemají vyhráno. Ovšem žezlo naštěstí převezme britský inženýr William Howard Livens (1889 –1964) a roku 1924 předvede světu menší myčku nádobí vhodnou k domácímu použití.
Ta už je podobnější těm dnešním, má přední dveře či rotující rozstřikovač vody, a od 50. let 20. století se díky rozšíření vodovodní instalace konečně dostává i mezi běžné uživatele.
Dnešní moderní přístroje už samozřejmě mají mnoho nových vychytávek, ovšem základní princip mytí, tedy stříkaní vody na nádobí v drátěném koši, vlastně od prvního nápadu americké vynálezkyně zůstává stále stejný.
