„Žena je vyslankyní ďábla, protože její krása vede člověka pouze ke smilství,“ říká český kněz Jan Hus na adresu něžného pohlaví. Ani on nezůstává vůči jeho pěkným příslušnicím úplně lhostejný. Uvědomuje si ale nebezpečné pokušení, které krásná žena pro muže představuje.

Český kazatel a reformátor Jan Hus (kolem r. 1370 –1415) „si nedělal o ženách velké iluze a v souladu s tradičním moralizujícím kazatelstvím ostře káral jejich nedostatky,“ píše současný český historik František Šmahel. Upozorňuje také, že Husova tvrzení odhalují, že považoval muže za nadřazené ženám. „Ženy nemají podle něho takový rozum jako muži, a víc proto touží po smilstvu, zvláště když jsou opilé,“ líčí Šmahel. Husovi u žen například vadí, když odkrývají své vlasy, aby na ně lákaly potenciální nápadníky (církev v době středověku žádala, aby si ženy zahalovaly vlasy) nebo když se venkovanky oblékají jako městské ženy.

Svoje názory na ženy káže Hus veřejnosti během svých vystoupení v pražské Betlémské kapli v letech 1402–1413. Na ženy ovšem osobnost Jana Husa působí jako magnet, a proto hrají velkou roli při rozšiřování mistrových myšlenek mezi lidmi.

Důvodem je zřejmě skutečnost, že ženy ve víře nacházejí útěchu v nelehkém každodenním životě.

Ochranná ruka

Husova kritika úpadku církve stávají pro katolíky trnem v oku. Poslední kapkou je pro papeže Jana XXIII. Husův protest proti vyhlášení křížové výpravy v roce 1412 a vydání odpustkové buly, která říká, že odpustky dostane každý, kdo se výpravy zúčastní.

V říjnu 1412 je nad Janem Husem vyhlášena v Praze klatba. Hledá proto útočiště jinde v Čechách. Nachází ho roku 1414 u jihočeské zemanky Anny z Mochova (†1419), která ho zve do Sezimova Ústí i na Kozí Hrádek.

Zlé jazyky tvrdí, že jeho styky s Annou z Mochova jsou tehdy více než důvěrné. Důkazy ovšem chybí, navíc podle Šmahela „panictví mu (Husovi) bylo vyšší hodnotou, a to nejen u kněží“. Mezi nimi nebylo nic víc, než obdiv a ochranná ruka z Anniny strany.

Pozdravy pro zástupy obdivovatelek

Husovy ochránkyně, obvykle manželky Husových stoupenců, ovšem nezabrání tomu, že se kněz musí v roce 1415 dostavit na koncil do německé Kostnice. V dopisech z Kostnice je nechává pozdravovat. Ve výčtu dam, které mu poskytují svoji podporu, nechybí hlavně Anna z Frimburka, manželka mincmistra Petr Zmrzlíka ze Svojšína.

Dále Hus vzpomíná na manželku Jindřicha Škopka z Dubé, Jindřicha Lefla z Lažan, Jana z Chlumu a také Margaretu Lidéřovou. V listu ze 16. června 1415 určeném Martinovi z Volyně, potom jmenuje i „dvě zbožné panny“, Petru z Říčan a Důru z Betléma, zdraví i paní ze Zderazu, Kateřinu řečenou Hus a ještě jednu Kateřinu, vdovu po Ješkovi.

Ve všech případech Husových styků s manželkami jeho stoupenců není žádná stopa po důvěrnostech. Vždy jde jenom o sympatie k jeho učení a jeho charismatické osobnosti.

Husitské ženy ocení i budoucí papež

Od Husa a jeho učení se ale ženy neodvracejí ani po jeho upálení 6. července 1415.Ze Sezimova Ústí potom přichází hodně husitských žen do Tábora, centra vznikajícího husitského hnutí. Pozornost na sebe ovšem nestrhávají svojí podobou, ale znalostmi bible a oddaností Husovým myšlenkám.

Dokonce i italský kardinál, Eneáš Silvius Piccolomini (1405–1464), budoucí papež Pius II., který táborským obyvatelům moc nevěří, neváhá pochválit zdejší ženy za to, že dobře ovládají Bibli. Pomohl jim k tomu jejich idol Jan Hus.