V roce 1931 se Mezinárodní olympijský výbor schází v Barceloně. Světem sice otřásá hospodářská krize, ale všeobecně panuje optimismus, že se ji brzy podaří překonat.
V Německu nacistická strana neustále posiluje, málokdo však věří, že by „Herr Hitler“ mohl znamenat vážné nebezpečí.
Funkcionáři olympijského výboru na svém zasedání přidělují pořádání olympijských her v roce 1936 Berlínu, v té době hlavnímu městu nepokoji zmítaného, ale stále ještě demokratického Německa.
Ve chvíli, kdy nastal rok pořádání berlínských her, Německo již vypadalo jinak. Demokratická Výmarská republika byla ta tam, v křesle říšského kancléře seděl už tři roky Adolf Hitler. V Německu byly zavedeny do praxe tzv. Norimberské zákony, které společnost segregovaly, a ze Židů se stali občané druhé kategorie.
Hitler na olympijské hry zprvu hledí chladně, ale pak po poradách se svým expertem na propagandu Josefem Goebbelsem dojde k názoru, že je to skvělá příležitost, jak uklidnit rozjitřené veřejné mínění ve světě a jak nastavit západu svou vlídnou tvář.
Již v únoru pořádají Němci v Ga-Pa zimní olympiádu, která je slibnou předzvěstí její starší letní sestřičky.
Vůbec poprvé v historii byla uskutečněna štafeta s olympijskou pochodní. Zapálena byla kde jinde než v řecké Olympii a odsud ji běžci nesli přes Bulharsko, Jugoslávii, Maďarsko, Rakousko a Československo až do Berlína. I to mělo symbolizovat německé mírové úmysly.
Nacističtí pohlaváři měli hlavu plnou starostí, neboť se obávali bojkotu her. Svou účast stále nepotvrzovali Američané a Britové, dvě sportovní velmoci. Československo mělo výhrady od samého počátku a před hrami bylo vydáno oficiální komuniké, podle kterého reprezentace ČSR na hry nepřijede. Podobně se postupně vyjádřili i Jugoslávci, Francouzi a Švédové. Lákadlo olympiády však bylo silnější a nakonec se všechny zmíněné země v Berlíně objevily.
Proti bojkotu bojoval zejména tehdejší předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který se později stal předsedou i výboru mezinárodního. I když byla diskriminace Židů v Německu nesporná, Brundage po své cestě do Berlína prohlásil, že o žádné diskriminaci neslyšel. Americký generál Sherrill, člen MOV, tehdy prohlásil: „Ani v nejmenším mě nezajímá, co se v Německu děje se Židy, jakož mě nezajímá ani to, že se na jihu mé země lynčují černoši.“
V Berlíně zatím probíhaly horečnaté přípravy. Z oficiálních míst byl nařízen tzv. týden smíchu, během kterého se Berlíňané učili být veselí a přátelští k cizincům (Před OH v Pekingu v roce 2008 byli Číňané podrobeni velmi podobné masáži). Protižidovská propaganda byla pozastavena. Například přestal vycházet plátek Der Stürmer, tiskovina plná stupidních útoků na Židy.
1. srpna 1936 v 16 hodin a 51 minut na berlínském stadionu prohlásil pomenší muž s charakteristickým knírkem: „Prohlašuji olympijské hry v Berlíně, jedenácté novodobé hry, za zahájené.“ Následoval slavnostní průvod jednotlivých výprav. Už první výprava, tradičně z Řecka, zvedla před Hitlerovou lóží pravice na pozdrav. Napodobili je Bolivijci, Bermuďané a Bulhaři.
Když se na stadionu objevili Čechoslováci, stadion demonstrativně zmlkl. Jak bylo zmíněno, Francie použila nacistický pozdrav, stejně jako Estonsko, Island, fašistická Itálie, Rakousko nebo Kanada. Nutno ovšem podotknout, že olympijský pozdrav je tomu nacistickému podobný, na což se mnohé z výprav později vymlouvaly.
Samotné hry měly být podle nacistických ideologů oslavou nadřazenosti bílé rasy. Škrt přes rozpočet těmto plánům udělal americký atlet černé pleti Jesse Owens, který si z Berlína čtyři zlaté medaile. Hitler byl svědkem jeho skvělých výkonů, ale na rozdíl od jiných vítězů Owense nepozdravil. V zákulisí pak prohlásil: „Myslíte si, že dopustím, aby mě fotografovali, jak si potřásám rukou s černochem?“
I přes Owensovu dominanci mohli být nacisté po skončení her spokojeni. Většina výprav odjížděla z Berlína s dojmem, že Německo je přátelská země a řeči o zrůdnosti nacismu jsou hlouposti. Německo suverénně ovládlo pořadí národů, když získalo 89 medailí, z toho 33 zlatých. Druzí Američané na nejvyšší stupeň vystoupili jen čtyřiadvacetkrát. Pro úplnost – Československo si z Berlína odvezlo tři zlaté a pět stříbrných medailí.
Adolf Hitler byl z her nadšen. „Příští hry se budou ještě konat v Tokiu,“ prohlašoval, „ale poté bude olympiáda vždy pouze v Berlíně.“
Olympijské hry se v Tokiu skutečně konaly, ale až v roce 1964. Dva roky po skončení berlínské olympiády už Hitler naplno projevuje svou rozpínavost, když obsadí Rakousko a znásilní Československo. A o rok později napadne Polsko, čímž rozpoutá největší krvavý konflikt v dějinách lidstva.
