Arabské tržiště hýří barvami i vůněmi. Vyvolávání trhovců se mísí s hlukem mužů a žen, kteří zde touží zbohatnout. Jsou tu lidé ze všech koutů světa. Právě tady je i klenotník, který zkoumá hrudku zlata. Když je přesvědčen o její pravosti, přijde čas na vážení.

Používají se obecně známé míry a váhy, jako jsou třeba palce nebo stopy, a váží se na unce nebo talenty, ale co kraj, to jiné pravidlo. Třeba takový talent může vážit mezi 20 a 40 kilogramy. To přehlednosti příliš nepřidává. Ale u vzácných kovů má blízký východ řešení.

Zrnka a semínka

Kupec na jednu stranu vah položí drahý kámen a na druhý začne sypat malá semínka. Neznalý kupčík z dalekého kraje na severu se nakonec odváží zeptat: „Co to je?“ Klenotník nejprve pečlivě dokončí vážení. Teprve poté odpoví:

„To je přece kharrub,“ použije arabský název. A když vidí, že to nepomáhá, vzpomene si na řecké pojmenování: „Kerátion.“ Teprve tehdy si kupeček vzpomene na stromy, které v okolí spatřil. Dnes jsou známé pod jménem Rohovník obecný.

Většinou dosahují výšky do deseti metrů, jsou stálezelené a s košatou korunou. Jejich plodem je kožovitý lusk, něco mezi deseti a třiceti centimetry.

Kouzlo svatojánského chleba

Lusky mají nasládlou chuť a tak najdou uplatnění v potravinářství. Používají se nejenom jako krmení pro dobytek, ale po usušení a rozemletí se z nich dělá třeba bezlepková mouka nebo fungují jako náhražka kakaových bobů v různých zákuscích.

A nebyl by to člověk, kdyby z plodů nedokázal vyrobit i místní pálenku. K tomu všemu se ale používá dužina lusku, bez semínek. V každém jich je přibližně patnáct a jsou velmi tvrdá. Lidé si záhy všimnou ještě jedné zajímavé vlastnosti.

Ať už strom vyroste v Řecku, Sýrii nebo Turecku, lze se spolehnout, že semínka jsou stejně velká a stejně váží.

Ryzí hodnota

Z toho důvodu je jako váhovou míru začnou používat zejména klenotníci. Protože strom je na blízkém východě rozšířen, nemusí se bát, že by neměli dostatek závaží. Navíc jde o míru spolehlivou a ověřenou.

Z Blízkého východu se šíří nejprve do Řecka a pak i do Římské říše. I tady klenotníci mají zásobu semen, aby nepřišli ani o jeden zlatý solidus. To je zlatá mince, kterou poprvé nechá razit císař Diocletianus (244–312) v roce 301 našeho letopočtu.

Ražena je z ryzího, tedy čistého zlata, bez jakékoliv příměsi. „Váží přesně 24 semínek,“ spočítají kupci semínka. A tak se zrodí nová jednotka – karát jako hodnota ryzosti zlata.

Není karát jako karát

Dnes rozlišujeme dva druhy karátů. Tím prvním je metrický karát (značka ct), jehož hmotnost se ustálila na 0,2 gramu, což je hmotnost i původních semínek. Pokud tedy máme drahý kámen o hmotnosti 50 karátů, víme, že váží 10 gramů.

Druhou jednotkou je karát (značka kt), jako označení ryzosti, a tady je ryzí zlato podle vzoru starořímského solidu ohodnoceno základní jednotkou 24 karátů. Pokud máme tedy zlato o ryzosti 12 karátů, je to směs půl zlata a půl něčeho dalšího.

Zlaté slitiny se dnes používají jednak kvůli snaze ušetřit, ale i proto, že čisté zlato není tak pevné, jak by se klenotníkům hodilo, a zároveň přidáním dalších kovů je možné docílit různé barvy nebo lesku.