Ostrý vítr a vzduch prosycený mořskou solí. To učaruje mladému Oswaldu Pohlovi, synovi kováře z Duisburgu-Ruhrortu v Porúří. Ve 20 letech proto vstupuje do služeb císařského námořnictva. Lákají ho dálky a dobrodružství…

Své sny si Oswald Pohl (1892–1951) částečně splní. Službu si odbývá kromě Německa také v Karibiku nebo v jihovýchodní Asii. Pak ale vypuká první světová válka a on na lodní palubě hlídkuje v mnohem chladnějších vodách Baltského moře.

Později zamíří k pobřeží Flander. 1. dubna 1918 je jmenován pokladníkem u námořnictva. Nyní už se na moře bude dívat jen z dálky, z přístavu v Kielu.

V nové pozici však získá cenné zkušenosti, které později dokáže u Pohla ocenit zejména říšský vůdce SS Heinrich Himmler (1900–1945).

Chráněnec vůdce SS

Svoji životní dráhu spojí Pohl s nacisty v roce 1925, kdy vstupuje do SA. O rok později je z něj již člen NSDAP s číslem 30842. Až v roce 1933 se však poprvé setkává s Heinrichem Himmlerem, který v něm rozpozná chladně uvažujícího úředníka – podobného tomu, jakým je on sám.

Pohl se stává jeho chráněncem a Himmlerovi se začíná starat o kancelář.

Jako pokladník SS již hovoří do fungování koncentračních táborů a po Himmlerově reorganizaci složek SS je jmenován šéfem Hlavního hospodářského a správního úřadu SS (známý pod zkratkou SS-WVHA). Ze své funkce bude dohlížet na chod všech koncentračních táborů.

Do jeho kompetencí budou spadat přesuny vězňů mezi jednotlivými tábory i umisťování zajatců na nucené práce.

Zásobuje Říšskou banku

Pohl si dobře uvědomuje, že k vyhlazení Židů poslouží stejně dobře nelidské pracovní podmínky jako plynové komory.

Jako šéf správního úřadu SS a schopný pokladník se ovšem náramně zajímá i o židovské cennosti, které si vězni s sebou do koncentračních táborů přivážejí.

Ať už jde o snubní prsteny, hodinky nebo zlaté zuby, vše Pohlův úřad zaeviduje a v zapečetěných bednách, nesoucích označení SS-WVHA, posílá do Berlína do Říšské banky.

„Od srpna 1942 do ledna 1945 se z koncentračních táborů uskutečnilo 76 takových transportů plně naložených beden,“ odhadují současní historikové.

Uloupené cennosti přitom v Berlíně putují na účty jistého Maxe Heiligera, fiktivní osoby, o jejímž pravém účelu ví kromě Heinricha Himmlera už jen hrstka zasvěcených.

Jméno Heiliger je přitom výsledkem cynického nacistického vtipu – je totiž odvozeno od německého slova heilig, tedy svatý.

Věděli to všichni…

„Byl jsem jen pěšák a musel jsem poslouchat rozkazy,“ tvrdí po válce vyšetřovatelům Oswald Pohl o své úloze v rámci SS. 27. května 1946 ho zadržely britské jednotky, když se ukrýval v Horním Bavorsku.

Pohl se stává hlavním obviněným v jednom z procesů, které s válečnými zločinci v Norimberku následují v roce 1947. Himmler je v té době již dávno po smrti, stejně jako mají za sebou popravu nejvyšší zajatí představitelé třetí říše.

Společně s Pohlem stojí před americkým vojenským tribunálem dalších 17 vyšších důstojníků SS, vesměs zapojených do organizace S-WVHA. „Jsem nevinný,“ prohlašuje Pohl. Nepopírá ovšem, že věděl o masovém zabíjení Židů. „Nebylo to žádné tajemství.

Věděli to všichni Němci,“ uvádí na svoji obhajobu. 3. listopadu 1947 nad ním soud přesto vynáší rozsudek smrti oběšením. Proti tomu se ještě odvolává. Podaří se mu tak ale jen oddálit vykonání trestu. K tomu dojde 8. června 1951 krátce po půlnoci