Jednoho rána Takaši zavře dveře svého pokoje. Nejde do školy. Nemluví s kamarády ani s rodiči. Jen sleduje televizi a brouzdá po internetu. Trvá to už 15 let.

„Rozmohl se nám tu takový nešvar,“ mohlo by si povzdechnout Japonsko, protože Takaši není jediný. Případů je tolik, že si vyslouží dokonce i vlastní pojmenování – hikikomori.

Novodobí poustevníci

Oficiálně je jím ten, kdo se doma izoluje od společnosti na dobu delší šesti měsíců. U mnohých však jde o roky až desetiletí. Nevycházejí ven, nemají žádný společenský život.

Často přes den spí, v noci sledují televizi, čtou, hrají počítačové hry, věnují se koníčkům. Třeba Haruto (*1994), žijící v odloučení už 10 let, lepí modely letadel. Nezůstávají samozřejmě zavření neustále.

Většina občas vyrazí nakoupit do supermarketů s nočním provozem, a třeba Haruto se jednou do roka uvolí povečeřet s rodiči. Ve většině případu jsou těmito novodobými poustevníky mladí lidé a z 80 % pak chlapci.

Trpí celá rodina

Jako první na problém upozorní psycholog Dr. Tamaki Saito (*1961), v jehož ordinaci se v 80. letech začínají objevovat zoufalí rodiče se stejným problémem.

Jejich dítě přestalo vycházet z pokoje, zatemnilo okna, přerušilo vztahy s přáteli, odmítají komunikovat. „Zpočátku jsem tyto případy diagnostikoval jako typ deprese či poruchy osobnosti,“ vzpomíná Saito.

„Ale jak jich přibývalo, uvědomil jsem si, že jde o něco jiného.“ I když mnozí příznaky různých obsesí mají. Jeden jeho pacient se například denně několik hodin sprchuje. „Jako by se snažil smýt špínu ze své mysli i srdce.

Náš účet za vodu je však desetkrát vyšší, než mají sousedé,“ říká mladíkův otec. A to je další problém. „Je mi 69 let a už bych mohl být v důchodu. Jenže hikikomori je finančně náročný a syn by bez nás nepřežil,“ říká Kouhej Nišizuka.

Proč ho prostě nevyhodí, napadne mnohé, ale Saito vysvětluje: „Většina rodičů má pocit, že jde o selhání jejich výchovy.“

Možná až milion

Přestože podobné případy se objevují i v Jižní Korei nebo Tchaj-wanu, jde především o japonský fenomén. Nikdo tu však neví, kolik hikikomori vlastně je.

Dobrá pověst rodiny je totiž stále velmi důležitá, mnozí proto problémy před okolím tají a trvá i roky než se odhodlají vyhledat odbornou pomoc. Jenže čím delší je izolace, tím obtížnější je návrat do běžného života. Léčba je navíc složitá a dlouhodobá.

Saito ji přirovnává k anorexii, která je typická pro západní svět. Ohledně rozsahu je skeptický.

„Podle mého odhadu je jich přes milion,“ tvrdí přestože jiné odhady se pohybují mezi 300 000 až 700 000. Jedná se přitom o celospolečenský problém, protože vedle stárnoucí populace a klesající porodnosti je další potíží, s níž se musí Japonsko potýkat.

„Mladí mají stále větší problémem navázat vztah. Ztrácejí zájem o manželství a dokonce i o sex,“ říká sociolog Júdži Suwabe.

Nezvládají současný svět

Neexistuje přesné vysvětlení proč. Jen řada faktorů. Spouštěčem může být nešťastná láska či šikana, u chlapců navíc tlak na úspěch ve škole a v zaměstnání. „Hikikomori je odpor k tomu tlaku.

Říkají, k čertu s tím, já končím, protože na to nemám,“ říká socioložka Mariko Fujiwarová. Svou roli hraje také tradiční ochota rodičů chránit děti až do dospělosti. Mnozí odborníci se obávají, že počet hikikomori bude růst.

Problém už se totiž netýká jen dospívajících a mladých. „Přibývá starších lidí, kteří v globálním světě s jeho důrazem na rychlou orientaci a úspěch neumí žít.

A tak se rozhodnou ukrýt v bezpečí domova,“ říká Noki Futagami, zakladatel centra pro léčbu hikikomori.