Záliv Lady Franklinové najdete v úžině Nares arktického souostroví nejsevernějšího území Kanady. Právě po něm v anglosaských zemích nazývají expedici, které se u nás říká na počest jejího velitele – generálmajora Adolpha Washingtona Greelyho (1844–1935).
Jaké jsou jeho úkoly? Založit meteorologickou stanici. Ve výpravě je kvůli tomu astronom Edward Israel (1859–1884). Za druhé se expedice musí dostat blíž k pólu, než britská konkurence.
A do třetice všeho zmrzlého má zkusit vypátrat, jaký osud potkal průzkumnou loď USS Jeannette, která vyplula ze San Francisca 8. července 1879.
Greely sestaví takřka neprůstřelný plán expedice. Počítá s tím, kdy musí vyjet zásobovací lodě, aby se k nim dostaly a ustanoví záchytné „spižírny“, pokud by se nedalo až k expedici dojet. Přesto skončí výprava výjevy, které si nezadají s hororem.
Dalekých 400 kilometrů od expedice je nejzazší inuitská osada, všude kolem bílé nekonečno. Tady výprava, která do arktických krajů dorazí na parníku Proteus, zbuduje vědeckou stanici Fort Conger.
Expedice přestojí první polární noc trvající od října do konce února. Důstojníci James Booth Lockwood (1852–1884) a David Legge Brainard (1856–1946) si poté berou na starost rekordní přiblížení k pólu.
K dispozici mají menší vojenský stan, spacáky z buvolí kůže a před sebou strastiplnou cestu na ostrov Lockwood trvající téměř dva měsíce. Teploty klesají až k – 45 °C. Ale uspějí. Vrátí se zpět, oči zdeptané sněžnou slepotou, vyčerpaní, ale živí.
To jsem tam měl vyložit?
„Zásobovací loď musí připlout nejdéle v srpnu, jinak nepropluje,“ vysvětluje Greely harmonogram ještě před vyplutím. Jednou za rok v létě má dorazit loď. Jenže to se nestane.
Vždyť přístav opustí až 8. července 1882! V kapse je naštěstí plán 2: Vyložení zásob na stanovištích. Jenže kapitán vyloží na grónském pobřeží jen malou část nákladu a se zbytkem se vrátí zpět. „V instrukcích to nebylo,“ krčí později rameny.
„Plýtvání prostředky!“ nechá se slyšet politik Robert Todd Lincoln (1843–1926), když se Greelyho žena Henrietta (1846–1918) snaží o vyslání dalších lodí. Polární výpravě začíná běžet třetí rok v zemi věčného mrazu. Na(ne)štěstí vyrazí dvě plavidla:
Osvědčený Proteus a podpůrná loď Yantic. A vyrazí opět pozdě. Proteus má sice ztužený trup pro pohyb v ledu, ale stačit to nebude. Ledové kry jej rozlámou a posádku čeká šestitýdenní boj o život, aby se po velkém míjení dostala na palubu Yanticu.
I přes to zvládne na záchranných člunech uložit do „spižírny“ zlomek proviantu. Celkem se do srpna 1883 podaří doručit z 50 000 potravinových balíčků jen 1000, a z toho ani jeden na Fort Conger!
Přežije jich jen 6…
Zima a hlad zatím drtí expedici. Muži umírají jeden po druhém. Poslední z lodí, přestavěná velrybářská loď USRC Bear s podpůrnými plavidly, má největší šanci na jejich záchranu. Muži zatím bojují o holé životy na mysu Sabine, kde marně čekali na zásoby.
Admirál Winfield Scott Schley (1839–1911) je zkušený námořník. A jeho mise bude 22. června 1884 jako první úspěšná! Na výjev, který spatří, ale do smrti nezapomene. V malém páchnoucím stanu se tlačí skupina mužů.
Někteří se už nemohou hýbat, jeden má amputované všechny končetiny a na pahýlu přivázanou lžíci. V jejich očích se zračí počínající šílenství. A pak, poblíž stanu, málem jako oživlá mrtvola, se plahočí chlapík v roztrhaném kabátu. Greely.
Z 25 mužů jich přežívá 7, ale Joseph Elison, ten, který přežil všechny amputace, nakonec umírá dřív, než se torzo expedice vůbec nalodí na cestu k domovu…
