Velká Británie je sice evropská země, ale jakoby do Evropy až zas tolik nepatřila. Její ostrovní poloha jí v historii několikrát uchránila před invazí a na evropské záležitosti hledí Britové trochu odtažitě, čehož jsme svědky i v současnosti.

Nicméně, od roku 1994 je Británie se zbytkem Evropy fyzicky spojena. Právě tehdy byl uveden do provozu tunel pod kanálem La Manche, který spojil anglické Folkestone a francouzské Calais.

Eurotunel, jak se spojení mezi Británií a Francií nazývá, je dlouhý 50 kilometrů a je položen v hloubce 45 metrů pod mořským dnem. Cesta mezi oběma zeměmi se díky tunelu zkrátila na 35 minut.

O spojení mezi Británií a Francií se hovořilo již desítky let. Ale až v roce 1986 britská a francouzská vláda výstavbu tunelu definitivně posvětila. Stavět se začalo již o rok později.

Razící stroje vyrazily na cestu nejprve z anglického a po třech měsících i z francouzského pobřeží. Výstavba podmořského tunelu nebyla žádná legrace. Stroje japonské výroby postupovaly vrstvou křídového slínu, tedy horninou, která vodu nepropustí.

Ražení jednoho kilometru trvalo celý měsíc. Razící stroje nebyly žádné drobečky, jejich průměr dosahoval téměř devíti metrů a zuby na otočném štítu byly vyrobeny z ušlechtilé oceli, kterou ještě navíc zpevnil wolfram.

Aby stroje při ražbě držely správný směr, byly řízeny nejen pomocí počítače, ale inženýři je ovládali i lasery.

Hrubá výstavba tunelů zabrala tři roky. V listopadu 1990 se Francouzi a Britové k sobě při ražbě servisního tunelu přiblížili na vzdálenost sta metrů. Poté byl ručně vyhlouben malý tunel a 1. prosince 1990 se obě party poprvé setkaly.

K proražení obou železničních tunelů, které mají průměr 7,6 metru, došlo o rok později. Na dvou místech se koleje křižují. V případě, že je jeden tunel uzavřený, tak právě zde mohou vlaky změnit kolej.

V tu chvíli se otevřou obrovská železná vrata, která umožňují přejezd soupravy z jedné koleje na druhou. Třetí tunel je služební a má šířku necelých pěti metrů. Ostění těchto tunelů tvoří na 750 000 betonových dílců.

Tím ovšem práce zdaleka nekončily. Bylo nutné položit koleje, inženýrské sítě a další nezbytnosti.

Stavbu v té době provázelo mnoho komplikací, propukaly zde požáry, dodavatelé nebyli schopni splnit nasmlouvané lhůty, scházely finance a bohužel došlo i k obětem na životech – při výstavbě zahynulo 10 dělníků, většina při počáteční fázi ražby Zodpovědní pracovníci se při stavbě tunelu pod Lamanšským průlivem dopustili i několika chyb.

Zvolili složité elektronické vybavení nových vlakových souprav, které byly špatně kompatibilní s vybavením kontrolních a řídících systémů tunelu. Omylem bylo také to, že se namísto zkušených strojvedoucích začali školit noví.

Tak se stalo, že k slavnostnímu otevření Eurotunelu došlo až 6. května 1994. Tunel oficiálně pokřtila britská královna Alžběta II. a tehdejší francouzský prezident François Mitterrand.

Do plného provozu však Eurotunel přešel až 14. listopadu 1994.  Tunel je z bezpečnostních důvodů koncipován jako železniční. Eliminuje se tak riziko automobilových havárií, které v tunelech mohou mít zvláště fatální důsledky.

Motoristé tak využívají podmořskou kyvadlovou železniční dopravu. Speciální vagóny převážejí jak osobní automobily, tak i autobusy či kamiony. Cesta z Londýna do Paříže suchou nohou tak trvá tři hodiny.

Pod mořem vlaky sviští rychlostí 160 kilometrů v hodině, na ostatních úsecích je jejich rychlost téměř dvojnásobná.