Zatímco antická psychiatrie by se zalíbila i těm duševně zdravým, ta středověká si pro změnu nezadá s praktikami inkvizice. EPOCHA PLUS vás provede bizarními dějinami léčby duševních chorob.
Blázni jako v bavlnce
Procedury: hudba, spánek, drogy, nechutné dryáky a masáže
Období: starověk
Kde: Egypt, Řecko, Babylonie
Na lehátcích podřimují s nepřítomným úsměvem pacienti, další se spokojeně vlní v rytmu hudby. Nalézáme se v jedné z prvních psychiatrických klinik na světě. Několik jejích poboček funguje kolem roku 1600 před naším letopočtem ve starověkém Egyptě.
Má se za to, že duši je třeba léčit spánkem a hudbou. Pacienti jsou také udržováni v lehkém spánku na drogách.
Ani v dobách blížící se k přelomu letopočtu se bláznům nežije zle – filozof a politik Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) prosadí léčbu filozofií. Oblibě se také těší cvičení, masáže nebo houpání na posteli.
Pověst starověké psychiatrické péče haní pouze Babylonie, která k léčení používá nechutné byliny. Odporný vývar prý vypuzuje z těla duchy šílenství. Tuto terapii okusí i bořitel Jeruzaléma, král Nebukadnesar II. (634–562 př. n. l.).
Dnes se podává… Hnůj!
Procedura: bičování, nechutná strava
Období: 13. století
Kde: Evropa
Evropa 13. století nemá pro záchvaty šílenství pochopení. „Zaručeným“ receptem je kromě předčítání bible, přeříkávání modliteb a praktikování pravidelného bití, které má vyhnat démona z těla, i nechutná dieta.
V zasmrádlých kobkách, které si nezadají s vězením pro vrahy, musí duševně choří spolykat kyblíky plné ovčího hnoje. Jiné jídlo celé dny nedostanou. O tom, že metoda nemá šanci na úspěch, nepochybujme.
Tuto „psychiatrickou péči“ ostatně málokterý člověk přežije déle než dva roky. Proč si ale středověká medicína zvolí zrovna hnůj? Věří se totiž, že ponížením člověka na zvíře donutíte jeho posedlost k ústupu.
V bolesti je osvobození
Procedura: mučení a neodborné navrtání lebky
Kdy: 17. století
Kde: Německo
Zatímco dnes si s mírnějšími formami epilepsie dokážou poradit antiepileptika, ještě před pár stoletími platí za nejlepší lék bolest prožívaná za zvuku biblických veršů. Léčení zahájí tří až čtyřdenní půst, ke kterému se přidají dva dny bez vody.
Oslabené tělo čeká každodenní bičování. To by ještě samo o sobě smrtelné nebylo, ale v nulových hygienických podmínkách se rány snadno zanítí. Pálení žhavým železem, nařezávání kůže i zapichování dlouhých jehlic do těla, to vše má jasný účel.
Jedince má osvobodit bolest. Ďábel prý s každým výkřikem z těla uniká. Ve skutečnosti z něj ale mizí poslední torza příčetnosti, síla a hlavně zdraví. A pokud nešťastníci přežijí i to? „Pekelný svůdce sídlí v hlavě.
Aby odešel, musí do ní být navrtán otvor.“ Tak zní poučka Sebastiana Meitingera (?–1700). Tato dírka má velikost dnešní 20koruny. Z mozku duchovní odeberou trochu hmoty – a Satan zmizí!
Čistě teoreticky je zákrok předchůdcem lobotomie a zklidnění po něm u pacientů nastane. Má to jediný háček – úmrtnost po výkonu přesahuje 70 procent a ti, kterým pomůže, se vejdou do 10 procent.
Šup s nimi do ledové vody!
Procedura: ledové koupele a centrifuga
Kdy: 18.–19. století
Kde: Spojené státy americké
„Vyšinutost v důsledku víry“, zapisuje do tlusté knihy lékařských záznamů americký psychiatr Benjamin Rush (1746–1813). Pochází z kvakerské (protestantské) rodiny a o přílišné náboženské horlivosti si tak myslí své.
Jeho diagnózy psychicky nevyrovnaných až pološílených pacientů vejdou do dějin. Mezi ty nejčastější kromě výše zmíněné patří například i „přílišná vášnivost pro svobodu“. Doktor Rush vyvine nový způsob léčby.
Pacienta upoutá na speciální křeslo, které se rychle roztočí. Jakmile se pobledlý klient dotočí, nechá ho Rush strčit do ledové vody. Místo vyléčení ale přibydou pacientům další traumata.
Časem se před Rushovo jméno dokonce dostane přídomek „otec americké psychiatrie“.
