„Vždyť i ty ze zkušenosti víš, že si princezna nemůže dělat, co chce,“ píše habsburská arcivévodkyně Marie Leopoldina své sestře Marii Luise. Dokonale tak vystihne svoji situaci.
Nemůže se postavit příkazu svého císařského otce a za vykalkulovaný sňatek krutě platí.
První housle na vídeňském císařském dvoře hraje kancléř Klemens Metternich (1773–1859). Určuje směr habsburské politiky. Postupně si u dvora vytváří takový vliv, že vodí celou císařskou rodinu jako loutky na drátkách.
Politiku „Tu felix Austria nube“ (Ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj!) bere za svou.
Císař František I. (1768–1835) právě na jeho radu posílá svoji dceru Marii Louisu (1791–1847) do Francie jako nevěstu pro císaře Napoleona I. (1769–1821).
Už během vídeňského kongresu v roce 1815 však Metternich vycítí, že evropské mocnosti se teď soustředí na Portugalsko, respektive personální unii Portugalska a Brazílie. Chtějí v této zemi získat vliv.
Portugalský král Jan VI. (1767–1826) je slabý a jeho syn Petr I. (1798–1834) nejraději tráví čas na koni a při milostných dobrodružstvích.
Metternich zakrátko vytahuje z rukávu ten největší trumf, jak na portugalský dvůr proniknout – další habsburskou nevěstu.
Vzpurná holka
František I. je plodným mužem a princezen na vdávání je proto na vídeňském dvoře stále dost. Volba tentokrát padne na císařovu druhou nejstarší dceru Marii Leopoldinu (1797–1826). Arcivévodkyně má přísnou výchovu.
„Dnes trest pro Leopoldinu, protože se nechtěla vůbec učit,“ najdeme poznámku ve výchovných aktech císařských dětí. Leopoldina ovšem není líná. Miluje přírodu, ve sklenících pěstuje, rozmnožuje a kříží rostliny. Má hudební nadání, výborně maluje portréty.
Má předpoklady stát se inteligentní manželkou pro dobrého muže. Jenže pro kancléře Metternicha je jenom zbožím na sňatkovém trhu. Neváží si jí ani za mák. „Kdybych měl příležitost, výchovnými metodami bych ji přivedl k rozumu,“ nechá se prý jednou slyšet.
Vadí mu Leopoldininy liberální názory a považuje ji za špatně vychovanou, vzpurnou holku.
Zakázaná láska
Pozornost jí Metternich věnuje už před vídeňským kongresem. Tehdy s ní počítá jako s nevěstou pro saského následníka trůnu. Po kongresu ale změní názor. „Jestli si Habsburkové chtějí udržet své postavení, musejí uvažovat v evropském měřítku,“ uvědomuje si.
Jeho volba proto padne právě na portugalského prince Petra. Přitom Leopoldina sama by si nejspíš vybrala jinak. Celá zčervená rozpaky, když na jednom z vídeňských plesů v době kongresu spatří prince Viléma (1783–1851), bratra pruského krále.
„Jeden z nejmilejších, nejlepších a nejstatečnějších princů, s rozkošnou pravou německou fyziognomií, jejíž půvab umocňuje ještě špičatý knír a jemná bradka,“ svěřuje se arcivévodkyně své důvěrnici, sestře Marii Louise. Jenže má smůlu, tahle láska je zakázaná.
O jejím ženichovi už je rozhodnuto. Bude to Petr I. A ona s tím nic nenadělá.
