Luxusní móda, podtrhující nejen ženskost, ale i osobitost. To vše spojovalo jediné jméno. Coco Chanel (1883–1971). Původně zakřiknutá holčička Gabrielle, která k šicímu stroji přirostla v sirotčinci, aby ve 20. letech mohla vypomáhat v obchodě své tety.
Už tehdy byla podnikavá. A co víc. Dravá.
Zlomovým byl pro Coco rok 1909, kdy si splnila sen o vlastním kloboučnictví. „Můj život se mi nelíbil, tak jsem si vymyslela jiný,“ nechala se později slyšet. Štědrým sponzorským darem jí přispěl milenec Étienne Balsan (1880–1953).
Muži jako kasička
Byly to právě známosti s vlivnými muži, které k ní lákaly čím dál movitější a zhýčkanější klientelu. Dalším mužem, který Coco utvrdil ve volnočasových a jednoduchých návrzích inspirovaných pánskou módou, byl Arthur Capel (1881–1919).
Bylo naprosto nemyslitelné, aby se žena slušných mravů nakrucovala ve společnosti v jezdeckých kalhotách nebo volnějších košilích. Právě to ale Coco zbožňovala. A chtěla předat dál.
Ať žije královna módy
Jak vztah dvojice vzkvétal, dařilo se i obchodům. Roku 1913 proto Coco vlastnila také krejčovství s praktickou, přesto vkusnou, ženskou módou. Během 1. světové války měla renomé zkušené obchodnice, která módě vdechla život.
Její první kolekce se skládaly z košilových šatů s páskem anebo „malých černých“. Bodovala také s kostýmkem „Chanel Suit“ v podobě saka a sukně. Vsadila také na úplet, který byl do té doby vhodný jen k výrobě prádla.
Modní časopis Harper’s Bazaar na mladou ženu pěl chválu. O jejím oblečení se tradovalo, že nesmí chybět v šatníku žádné ženy. Během 30. let pracovalo v podnicích ozdobených jejím jménem na 3500 zaměstnanců.
Číslo 5, prosím!
Nejlepší módní doplněk?
Podle Coco jedině parfém!
„Žena, která nenosí parfém, nemá budoucnost,“ opakovala. Psal se rok 1921, když spojila jméno s nejslavnějším flakonkem všech dob, na němž se černým písmem vinul nápis Chanel No. 5.
Nejprve však sloužil jen jako pozornost k nákupu. Jakmile ale spatřila jeho potenciál, okamžitě rozjela výrobu ve velkém. Podmanivá vůně se brzy linula ulicemi. Na těle ji hrdě nosily přední hollywoodské celebrity.
„Když jdu spát, tak zahalena pouze do parfému No. 5,“ prohlásí o novince Marilyn Monroe (1926–1962).
Ta proradná kolaborantka
Pád na dno přišel až během 2. světové války, kdy se módní ikona zapletla s nacistickým pohlavárem, Hansem Güntherem von Dincklagem (1896–1974). Butiky zely prázdnotou, zatímco si užívala ve svém milovaném apartmá v hotelu Ritz.
Když bylo válečné běsnění u konce, snažila se vrátit zpět na vrchol, měla však smůlu. Za názory směřované proti Židům a vztah s nacistou jí je přiřknuta nálepka kolaborantky, se kterou nikdo nechce nic mít. Natož ji obdivovat.
Prakticky nulový zájem ji donutil vyměnit rušnou Paříž za poklidnou krajinu Švýcarska, kde se chystala na návrat.
Jako fénix z popela
Ten se uskutečnil až roku 1955, kdy představila kabelku 2.55. Ikonický obdélníkový tvar s řetízkovým páskem laděný do temné černé si ženy okamžitě zamilovaly.
Společně s klenotníkem Robertem Goossensem (1927–2016) se také ihned pustila do tvorby perlových náhrdelníků. Vše pod ostřížím zrakem finančníka Pierra Wertheimera (1888–1965).
Poslední kousek, který v 71. letech stvořila, byly uniformy pro letušky společnosti Olympic. Když zemřela, neexistovala na světě žena, která by v hlubinách šatníku neukrývala alespoň jeden z revolučních kousků.
