Jsou tři hodiny odpoledne. Lucerna je ještě zavřená pro veřejnost, jen v uklízečky vytírají v sále podlahu, brigádníci doplňují nápoje do ledničky a ve zkušebně sedí osazenstvo kapely Olympic. Jeden její člen chybí.

„Tak ještě počkáme a uvidíme,“ prohlásí frontman Petr Janda (*1942). Ale když se nic nestane, odehrají zkoušku i bez kolegy.

Odešel, nedošel

Tím, kdo schází, je Miroslav Berka (1944–1987), jeden ze zakládajících členů kapely. Když Olympic přešel na beatovou vlnu, začal hrát na foukací harmoniku (ve skladbě „Želva“).

Zkouška proběhne v klidu, když začnou vpouštět lidi do sálu, nervozita roste. „Paní Berková, tady Petr… Jojo, odešel na koncert? To je zvláštní, tak díky,“ ukončuje Janda telefonát do bytu Berků. Mirek tedy odešel normálně na zkoušku, ale nedorazil.

Možná někde hraje, napadne ostatní členy kapely, a všichni věří, že ještě dorazí.

Hrát a hrát

Berka totiž hraje na dvou frontách – totiž v kapele, ale také karty. Gamblerství jej postupně stahuje do hnusné bažiny dluhů a podvodů. Už dávno není tím skvělým pianistou jako dřív, do kapely dokonce přijali druhého klávesistu, jeho kariéra je nahnutá.

A tak se snaží rodinu finančně zajistit karbanem. Jenže víc prohraje, než vyhraje, a závislost jej nutí prohrané peníze získat v další hře. Dluhy má, kam se podívá, dokonce se zaplete do pojišťovacího podvodu a hrozí mu stíhání. Ale teď má hrát na koncertě a to, že nepřišel, je velký průšvih.

Černá a prázdná

Kapela ještě chvíli čeká, ale když v plném sále nervozita roste, technici hodí přes jeho klávesy černý hadr a kapela odehraje bez něj. Nikdo nezná odpověď a nervozita vyplňují prázdná místa, kde měl Berka sóla. Tahle prázdnota má zůstat už navždycky.

O pár dní později je totiž nalezeno Berkovo tělo v Růžové ulici. Visí oběšený ve sklepě jednoho z domů. Policie případ uzavře jako sebevraždu, ale nejistot je kolem mnohem víc než odpovědí.

Sám, nebo s pomocí?

Je pravda, že jeho psychický stav byl v té době na hraně zlomu. „Nikdy by to neudělal,“ tvrdí ale kolegové z kapely.

„Sice o sebevraždě mluvil, ale nikdy by to neudělal.“ Stejně tak je zvláštní, že je tělo nalezeno zrovna v Růžové ulici, která je dost stranou jeho cesty. Byl oběšený na pásku, ale chybí stolička nebo židle. A kufřík s jeho klávesami se taky nikdy nenajde.

Vkrádá se myšlenka, že si jej našel některý z věřitelů, k domnělé sebevraždě mu „pomohl“ a místo chybějících peněz si vzal alespoň drahé klávesy.