Jestliže pro horolezce je vrcholem Mount Everest a operní pěvec sní o La Scale, interpret klasické i populární hudby má jako nejvyšší metu Carnegie Hall, magickou koncertní síň v New Yorku.

Prvotní nápad na její stavbu přitom překvapivě není z hlavy muže, po kterém je pojmenována, tedy amerického filantropa Andrewa Carnegieho (1835–1919). Nejprve zatouží po novém domově pro hudbu v New Yorku dirigent a skladatel Leopold Damrosch (1832–1885).

Na stavbu vysněné koncertní síně dokonce zřídí speciální fond. Než ale stačí dát svému snu reálné obrysy, zemře.

Co takhle postavit koncertní síň?

Ještě předtím se s ním naštěstí stačí svěřit synovi Walterovi (1862–1950), který otcovu vizi v dubnu 1887 vypráví Lousie Carnegiové (1857–1946). Ta se pro nápad nadchne a ihned ho s prosebným pohledem navrhne manželovi Andrewovi.

Ten se sice zařekl, že na svatební cestě parníkem z Ameriky do Evropy nebude řešit žádné pracovní záležitosti, vzhledem k tomu, že Walterův otec byl jeho dobrým přítelem, ale udělá výjimku. Nakonec souhlasí, že dá na stavbu 2 miliony dolarů.

Teď zbývá jen najít architekta. Tím se nakonec stane William Tuthill (1855–1929). Na první pohled je to sázka do loterie. Nikdy předtím koncertní sál nestavěl a s hudbou ho spojuje jen jeho láska ke hře na violoncello.

Pomůže Čajkovskij

Než se pustí do návrhu, studuje Tuthill konstrukce nejrůznějších koncertních sálů. Navštíví desítky představení a pozorně poslouchá, jak a kde se nejlépe odráží zvuk, aby si to nakonec stejně udělal po svém.

Pozemek, kde má stavba vyrůst – roh ulic 57th Street a 7th Avenue – na konci 19. století rozhodně ještě nepředstavuje centrum města. To je tehdy o několik kilometrů dál. Carnegie však na výtky okolí, že tak daleko lidi za uměním chodit nebudou, jen mává rukou.

Pro jistotu ale na slavnostní otevření síně 5. května 1891 pozve coby čestného hosta a dirigenta Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893), jednu z nejuznávanějších hudebních ikon té doby. Na to lidé slyší. Nová síň se rychle naplní k prasknutí.

Návštěvníků je tolik, že Tuthill v jednu chvíli odejde za sálu, aby pomocí svých nákresů zkontroloval, že nosné sloupy odolají jejich váze.

Nadpozemská akustika

Na pojem „vyprodáno“ si pokladna The Music Hall (Na Carnegie Hall je budova přejmenován až tři roky po otevření) rychle zvykne.

Dlouhé zástupy návštěvníků se sem táhnou nejen kvůli velkým hudebním jménům (klavíristé Arthur Rubinstein, Sergej Rachmaninov, tenor Enrico Caruso a svá díla tu diriguje i Antonín Dvořák), ale také perfektní akustice.

Jak už bylo řečeno, Tuthill nedbá zavedených postupů, přesto odvede perfektní práci. Že ideální kapacita koncertního sálu by neměla být víc než 2000 míst? Hlavní sál Carnegie Hall jich má 2804, přesto už desítky let oslňuje akustikou jak z jiného světa.

Že hudební prostor by měl obsahovat jen minimum ohybů a zakřivení? Carnegie Hall je zaoblená téměř všude, jak vpředu na jevišti, tak v hledišti, přesto vše zvukově sedí naprosto perfektně.

Hubená léta

Přes to všechno síň v druhé polovině 50. let jen těsně unikne zkáze. Návštěvy tehdy klesnou natolik, že zajištění jejího provozu začne být finančně neúnosné a hrozí, že na jejím místě vyroste mrakodrap, jako se to stalo řadě historických budov v New Yorku.

V jednu chvíli je už dokonce stanoven termín demolice – květen 1960. Za záchrannou brzdu nakonec na poslední chvíli zatáhne slavný americký houslista Isaac Stern (1920–2001), muž s velkým talentem, ale také řadou kontaktů ve vyšších politických kruzích.

A tak na konci června 1960 město New York budovu koupí za 5 milionů dolarů s plánem, že bude dál sloužit po kvalitní hudbě toužícím návštěvníkům.