Burácivý hlomoz může znamenat jedinou věc – blíží se další vlna německého útoku. „Na místa!“ křikne seržant Pavlov a jeho muži jsou v tu ránu připraveni na bojových pozicích. Pálit začnou ihned, jakmile spatří první šedou přilbu vykukujíc zpoza rohu.

V domě rozstříleném jako řešeto, který navzdory neustálým útokům drží sovětská četa celé dva měsíce, se píší dějiny.

Bitva o Stalingrad (dnešní Volgograd) odehrávající se mezi srpnem 1942 a únorem 1943 je přelomovým okamžikem druhé světové války. Rozjetá německá armáda navzdory počátečním úspěchům zakousne hořkou porážku.

Lví podíl na tom má právě četa sovětského seržanta Jakova Fedotoviče Pavlova (1917–1981). Ten 22. nebo 23. září dostane rozkaz obsadit strategicky významnou čtyřposchoďovou budovu uprostřed města, z níž je dokonalý rozhled na tři světové strany a hlavně stojí poblíž řeky Volhy.

Jediný problém je, že v tu dobu už její patra obývají Němci. Pavlov nechce v žádném případě být další obětí Stalinova drakonického rozkazu č. 227 proti dezertérům známého pod jménem „Zpátky ni krok!“, a tak svolá četu a v jejím čele se vydá přes doutnající rozvaliny dobývat klíčovou adresu.

Přežije desetina Z třiceti vyběhnuvších sovětských vojáků se jich v cíli ocitnou připlácnuti na vnější stěně domu jenom tři! „To musí stačit,“ rozhodne sám za sebe Pavlov a do budovy vhodí oknem dva granáty.

Nejdříve slyší německé výkřiky a po nich explozi. Trojice dobyvatelů se vyhoupne do přízemí domu a když se přesvědčí, že všichni Němci jsou mrtví nebo pryč, dají se do jeho opevňování. Za pár dní dorazí ještě posily, a počet obránců domu se tak zvýší na 25.

Dokonalá pevnost Do pár hodin kolem domu natáhnou ostnatý drát, rozmístí miny, okna zabarikádují pytli s pískem – nechají jen úzké průrvy, kterými prostrčí hlavně svých kulometů. „Pavlov zjistil, že když umístí protitankovou pušku na střechu, německé tanky nedokážou zvednout svá děla dostatečně vysoko na to, aby ji zasáhly, a navíc seshora může jejich horní tenký plášť snadno prostřelit,“ uvádí britský autor Andy Chambers (*1966). Kromě toho obránci probourají větší část vnitřních stěn včetně stropů. V případě potřeby si tak mohou rychleji přehazovat zbraně a munici. Pětadvacítka také vykope asi tři metry hluboký zákop směrem k břehu řeky Volhy, čímž si zajistí zásobování proviantu a střeliva.

Zde, stovky metrů hluboko v okupovaném území, jsou jinak na všechno sami.

Odolává náletům Němci jsou už z budovy naprosto frustrovaní. S cílem ji získat a Pavlovovy „psy“ odtamtud vyhnat bláhově posílají oddíl za oddílem, tank za tankem. Městský blok dokonce několikrát pokropí Luftwaffe, všechno marné.

Konec jejich nadějím přichází se začátkem sovětské protiofenzivy na konci listopadu. Tehdy si konečně oddychnou i obránci domu, pro nějž se vnese název Pavlovův. Rudá armáda se chápe kontroly nad městem a Němci se ocitají uzavření v kotli, kde ty šťastnější čeká kapitulace a gulag…

Ze seržanta, který celé dva měsíce sveřepě bránil pozici, se stane národní hrdina. „Pavlovova malá skupina mužů při obraně jednoho domu zabila více Němců, než kolik jich padlo při obsazování Paříže,“ nechá se slyšet sovětský maršál Vasilij Čujkov (1900–1982). Těžko říct, kolik je na tom pravdy, ale vzhledem k tomu, že Francouzi metropoli v létě 1940 vydali prakticky bez boje, to možné je.