Je 8. listopadu 1620. Stavovské vojsko zaujme výhodné postavení na návrší. Nepřátel je sice víc, ale bez opory pražských hradeb. Jenže stavy nemají žádnou hrdinnou vlasteneckou armádu, jak se nám někdy snažili namluvit v hodinách dějepisu.
Většina vojáků jsou zahraniční žoldáci. A to bude problém. Nedostali totiž svůj žold…
Když mu na hlavu posadí královskou korunu, je mu pouhých 23 let. Volba Fridricha Falckého (1596–1632) je jasnou odpovědí českých stavů: Nesouhlasíme s katolickou nadvládou Ferdinanda II. Štýrského!
Zdálo by se to jako dobrý nápad – vždyť má Fridrich za ženu Alžbětu Stuartovnu (1596–1662), dceru anglického a skotského krále Jakuba I. (1566–1625). Jenže král svému zeti pomocnou ruku nepodá. České stavy marně vyhlížejí alespoň podporu protestantské Unie.
Ta je však mizivá. Zlato k naverbování žoldáků se překvapivě přisype z Nizozemí, které má nevyřízené účty s Ferdinandovým rodem. Kolik vojáků nakonec české stavy shromáždí? Kolem 20 800. Nepřítel, tedy katolická liga a císařské vojsko, mají až o 8000 víc.
Paradoxně, početní převaha nebude zdaleka to hlavní, proč po bitvě na Bílé hoře sklidí vavříny vítězství právě katolíci.
Není tu nějak málo důstojníků?
V pražských krčmách je veselo. Korbely piva se rychle střídají na stolech a jejich obsah mizí v žaludcích důstojníků. Právě těch důstojníků, kteří by právě měli stát se svými vojáky o pár kilometrů dál, na Bílé hoře.
Lidský faktor bude pohromou stavovského vojska. A to i na nejvyšších místech. Armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy mají totiž dobře rozdělené kompetence a sehrané velení. To se o obráncích říci nedá.
Pokladnice stavů navíc začíná zet prázdnotou. Ochota prolévat krev za cizí věc tak u žoldáků klesá k bodu mrazu.
Kluci, zdrháme!
Hrabě Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640) má na starost levé křídlo stavovského vojska. Jeho obranu právě z této strany vyztužuje pěší kompanie, jinak považovaná za elitní část armády.
Právě sem odkýve první z útoků francouzský rodák hrabě Buquoy neboli Karel Bonaventura (1571–1621). Má to být jen takové „oťuknutí“ na začátek.
Před chvílí odzvonilo poledne a zhruba 2000 pikenýrů a mušketýrů a přibližně 1800 jezdců se vydává v ústrety stavovské armádě. Země se otřásá pod koňskými kopyty a píky, dlouhá kopí, se výhružně pohupují nad planinou.
Thurnova pěší kompanie vydrží první zásah a na druhý útok už nečeká. Vojáci se rozprchnou dřív, než se nepřítel o druhý útok vůbec pokusí! Zafunguje davová hysterie a bez boje prchají celé jednotky.
Hrdina z Bílé hory
Naděje však neumírá! Ze středu vojenské sestavy odvážně vyráží mladý Kristián II. Anhaltsko-Bernburský (1599–1656) se svou jízdou. Syn velitele Kristiána I. Anhaltsko-Bernburského (1568–1630) má v tu chvíli potenciál zvrátit průběh bitvy.
Podaří se mu, co nikdo nečeká: Prolomí řady kyrysníků a prodírá se pěchotou. Zastaví tím postup nepřítele a navíc vnese do jeho řad pořádný chaos. „Sedlejte koně!“ rozkazuje rychle zraněný hrabě Buquoy. Jenže Kristián tou dobou už nutně potřebuje pomoc pěchoty.
Nepřátel je moc. A pomoc příliš daleko. Hrdina bude zajat a od této chvíle lze o bitvě říct, že je prohraná.
Záloha na zdí to rovnou vzdá
Je tu však ještě stavovská pojistka. V oboře letohrádku Hvězda čekají za zdí stavovské zálohy. Jde o pěchotu Kristiána staršího, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Ale na co vyčkávají?
Vždyť do vřavy se nepustí ani ve chvíli, kdy se už bojuje před zdmi obory! Situaci vyřeší neočekávaně: Do bojů nezasáhnou, a po nich se většina prostě vzdá. Počet zajatých vojáků stavovského vojska se vyškrábe na 700. Počítání mrtvých je už složitější.
Jedna z nejdůležitějších událostí naší historie totiž zdaleka není tak zmapovaná, jak by se mohla zdát. Respektive, zdroje se značně rozcházejí. I proto, že většina jejich autorů na Bílou horu nikdy ani nevkročila.
Počet mrtvých? Kdo ví…
Pouhé dvě hodiny. Na tolik se odhaduje maximální čas trvání celého boje. Podle některých zdrojů je po všem dokonce již ve 13 hodin. Vojáků v boji kupodivu moc nezemře.
Víme, že stavovské vojsko přijde o děla, hromady zbraní, které prchající žoldáci zahazují, asi o 100 praporců, hromadu střeliva, která by stačila na založení muničního skladu, o vozy a také zhruba o 5000 koní. A padlí vojáci?
Většina z nich je pobyta na útěku, o čemž svědčí rány na ostatcích vojáků obdržené zezadu.
Nepřátel padne maximálně 2000, stavovských vojáků nejméně 2krát tolik, spíše k 5000. A to tu máme ještě početnou skupinu zahraničních vojáků, kteří se při úprku utopí ve Vltavě.
Mrtvý hrabě Šlik? Ale kdeže…
Největší masakr se odehraje ve stínu Schloss Stern, tedy renesančního letohrádku Hvězda. Možná jste také zaslechli, že pár kroků odtud, u zdi obory, hrdinně umírá Jindřich IV. Šlik (1580–1650), hrabě z Holíče a Pasounu.
Jenže to je jen pozdější oslavná legenda. Hrabě padne do zajetí. Nic lepšího se mu nemohlo stát. Konvertuje v něm na katolickou stranu a stane se nepostradatelným císařským služebníkem, který se vypracuje až na bohatého polního maršála.
A hrdinný Kristián II. Anhaltsko-Bernburský? Jeho otec jde do vyhnanství, mladíkovi se ale podaří získat přízeň císaře a napřesrok se vrací jakoby nic do německého Bernburgu.
Jak se práší za kočárem:
Také vám na Bílé hoře chyběl Fridrich Falcký, kterému se brzy dostane přízviska Zimní král? Zvolí jiné, mnohem bezpečnější priority: Honosný oběd s vyslanci svého tchána.
Když se konečně uráčí podívat na stav bitvy, je již dávno po ní a do bezpečí pražských hradeb ženou vojáci. Čas sbalit si rodinu a pověstných pět švestek, které stěží pojme karavana vozů. Od korunovace uběhl rok a 4 dny.
Král utíká do Vratislavi a do Čech se již nikdy nevrátí. O království i další léna přichází. Zemře 29. listopadu 1632 v Mohuči. Na co? Těžko říct, nikdo totiž neví, kam zmizelo jeho tělo…
