„Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Ještě v tomto desetiletí. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné,“ prohlašuje 25. května 1961 americký prezident John F. Kennedy (1917–1963).

Chce Spojené státy dostat do čela závodu o vesmír, ve kterém zatím hrají prim Rusové.

Vývoj kosmické lodi probíhá v překotném spěchu. Na konstruktéry tlačí vedení NASA, na které zase tlačí netrpělivý Bílý dům. Tisk propírá zdržení a problémy, které projekt provází. Astronauti navíc Apollu nevěří.

Konstrukce je nedotažená, úpravy se provádějí na poslední chvíli, během testování dojde na jednotlivých systémech k téměř 20 000 selhání.

„Je to rozhrkaný křáp,“ zlobí se velitel posádky Gus Grissom (1926–1967) a marně žádá, aby North American Aviation (společnost pověřená stavbou lodi) alespoň z kabiny odstranila všechny hořlavé materiály.

To by však vyžadovalo kompletní přestavbu a tedy další náklady a zpoždění. „Trvalo by to tak dlouho, že bychom nedodrželi Kennedyho termín!“ vyhrožuje hlavní inženýr NAA George W. Jeffs a NASA couvá. Bohužel.

Co může, to při generálce startu selže!

Finální test startu se koná v napjaté atmosféře. Velitel záložní posádky Wally Schirra (1923–2007) má špatný pocit. Nelíbí se mu konstrukce poklopů.

Musí se otevírat ručně, nejprve poklopy obou plášťů a pak ještě poklop v ochranném kovovém štítu. „Bude ti trvat minimálně 90 vteřin, než je všechny otevřeš,“ varuje Guse a naléhá „Kdyby se vyskytl problém, sebemenší, vypadněte z kabiny hned. Hned!

Jasný?“ Grissom kývne, ale moc na to nemyslí. O chvíli později sedí on, Edward White (1930–1967) a Roger Chaffee (1935–1967) v sedadlech a připojují skafandry k systému.

Technici uzavírají poklopy a do kabiny je pumpován stoprocentní kyslík. Test plánovaný na tři a půl hodiny začíná a od počátku jde všechno špatně. Vypadávají části elektrického systému i komunikace.

„Jak se sakra chcete s námi domluvit na Měsíci, když se neslyšíme ani těch pár metrů,“ zlobí se Grissom. Test se protahuje, po 5 hodinách toho mají všichni plné zuby.

Kabina se mění v popravčí komoru!

Do simulovaného startu zbývá 11 minut, když se ve sluchátkách i reproduktorech ozývá výkřik z Apolla: „Hoří!“ V kabině naplněné čistým kyslíkem se požár šíří bleskovou rychlostí a během několika vteřin ji mění v pec.

„Dostaňte nás ven!“ ozývá se Grissom, pak je spojení přerušeno. Posádka se pokusí vypustit z kabiny kyslík, čímž by plameny uhasila, pak se vrhá k průlezu a pokouší se ho otevřít. K modulu přibíhají technici.

V okamžiku, kdy chce James Gleaves otevřít poklop průlezu, kabina praská. Z Apolla vyšlehne obrovský plamen a tlaková vlna všechny okolo sráží k zemi. Od prvního výkřiku uplynulo 14 sekund.

Technici v čele s vedoucím rampy Donaldem Babbittem se nevzdávají. Tváře mají sežehnuté žárem, dusí se kouřem, přesto se pokouší ochladit poklop průlezu, aby ho mohli otevřít.

Z rukou jim odpadává spálená kůže, plynové masky se proti kouři ukazují neúčinné. Trvá několik nekonečných minut než se podaří poklop uvolnit a vypáčit.

Všichni jsou mrtví!

Uvnitř je tma. Vše je pokryto silnou vrstvou popela a seškvařené umělé hmoty. Ve světle silné baterky hasič James Burch zahlédne astronauty ležící přímo pod průlezem. Když na ně sáhne, skafandry se rozpadají, těla se však zdají neporušená.

Naděje však pohasíná během okamžiku. Když se o chvíli později vynoří z průlezu jsou jeho slova zdrcující: „Všichni jsou mrtví.“ Pitva prozradí, že příčinou smrti bylo udušení, následky popálení byly až druhotné. Vyšetřování odhalí řadu nedostatků.

Pravděpodobnou příčinou požáru je závada na kabeláži a jiskra, která v atmosféře tvořené čistým kyslíkem způsobila požár.

Za viníky je označena NASA a NAA. „Kabina byla plná hořlavých materiálů, jako je nylon a velcro (suchý zip), všude se táhly nechráněné neuchycené kabely pospojované jen izolační páskou,“ píše se ve zprávě.