Když se zapálí první svíčka na adventním věnci, do Vánoc není daleko. Atmosféra tohoto období je neopakovatelná a pojí se s řadou zvyků a tradic. Ale předchůdce dnešního věnce se objeví teprve v 19. století a kdysi dávno je adventních nedělí šest. A pro některé šestitýdenní advent platí dodnes.

Pro křesťany adventem začíná nový liturgický rok. Znamená pro ně radost z narození Ježíše Krista a zároveň těšení se na jeho druhý příchod na konci světa.

Odtud také toto období získává svůj název a sice z latinského slova adventus, což znamená „příchod“. Lidé, kteří nejsou věřící, pak církevní tradici přijali po svém a ani pro ně není o nic méně radostná.

Čtyři nebo šest?

První stopy církevního adventu pocházejí z Itálie a sice z 5. století. V následujících staletích se v západní církvi slaví různý počet adventních nedělí, je jich tehdy od čtyř do šesti.

Ustálení na čtyřech se prosadí až v 10. nebo 11. století a zhruba v této době je také přijata fialová barva jako oficiální odstín adventu. Pravoslavná církev však udržuje tradici šesti adventních týdnů dodnes.

A jak si spočítáte, na kterou neděli v konkrétním roce připadne začátek adventu? První adventní neděle, kterou období začíná, přijde v rozmezí 27. listopadu až 3. prosince. Čtvrtá adventní neděle naopak může připadnout klidně i na 24. prosince.

Advent totiž nesměřuje ke Štědrému dni, ale k datu 25. prosince, svátku zvanému Boží hod. Právě ten se považuje za den narození Ježíše Krista.

Kolo od vozu

Neodmyslitelnou součástí adventu je věnec se čtyřmi svíčkami, každou pro jeden týden.

Tento zvyk údajně začne v první polovině 19. století v německém Hamburku, kde tamní protestantský teolog Johann Hinrich Wichern (1808-1881) už neví, jak odpovídat dětem ve své církevní škole.

Ty na něj totiž v předvánoční době neustále dotírají s dotazem, jak dlouho ještě budou muset čekat na Vánoce. V roce 1839 proto vezme kolo ze starého vozíku a umístí na něj 19 malých červených svíček a 4 velké bílé svíčky.

Malé svíčky jsou určeny pro všední dny a velké pro neděle. Zvyk se ujme nejprve v protestantských kostelích v Německu a posléze, v různých obměnách, ho adoptují i katolíci. Poté se rozšíří do světa.

Tradice během adventu

Dnes už mají svíčky na věnci různé barvy, většinou se přizpůsobují dalším dekoracím, ale nejoblíbenějšími odstíny jsou stále fialová, modrá nebo červená.

I když je dnes advent svázán s řadou tradic, ani dříve to nebylo jiné. Například v Anglii ve středověku chudé ženy nosily dvě panenky, napodobující Pannu Marii a Ježíška a od každého, komu je ukázaly, očekávaly drobný peněžní dar.

Smůla očekávala tu domácnost, ve které se nositelky panenek neukázaly nejpozději na Štědrý den. Ve francouzském regionu Normandie najímali místní zemědělci děti mladší dvanácti let, aby běhaly po polích a sadech vyzbrojené pochodněmi a zapalovaly svazky slámy. Věřilo se, že tak vyhnali veškerou havěť, která by mohla poškodit úrodu.

Přijďte si pro betlémské světlo

S myšlenkou přichází v roce 1986 rakouská rozhlasová a televizní společnost ORF, která tehdy organizuje vánoční sbírku pro postižené děti. Pro její podporu vyšle letecky jedno handicapované dítě do Betléma, aby ve speciální nádobce přivezlo světlo do Vídně.

Jde o plamínek odebraný z věčného ohně, který hoří v jeskyni pod bazilikou Narození Páně v Betlémě v centrální části Palestiny. V roce 1989 vůdce vídeňských skautů Herbert Grünwald zapojí do celé akce skauty a skautky a tak to zůstává dodnes.

Pro betlémské světlo se v současnosti vydává speciálně vybraný rakouský chlapec nebo děvče, pro které je cesta odměnou za mimořádný čin. O třetí adventní neděli je světlo v Rakousku předáno skautským delegacím ze zahraničí.

Do bývalého Československa je betlémské světlo poprvé dovezeno v prosinci roku 1989. Dnes ho skauti rozvážejí vlakem a na českých nádražích si od nich mohou zájemci zapálit své vlastní lucerničky, letos to bude v sobotu 17. prosince.

Přijít si pro plamínek z Betléma je možné také na některou z mnoha místních akcí.