Freediving, neboli potápění se bez kyslíkových přístrojů, pouze na jeden nádech, je adrenalinovou a také vysoce rizikovou sportovní disciplínou.

Největší popularitu mezi nimi má takzvané hloubkové potápění, ve kterém se freediveři snaží dosáhnout co největší hloubky a zase se v pořádku vynořit. I když jsou u jejich ponorů dostupné týmy proškolených záchranářů, stane se ale občas tragédie.

Zřejmě nejznámější freediverkou, která při pokusu o překonání rekordu přišla o život, byla v roce 2002 Francouzka Audrey Mestre.

Audrey Mestre se narodila v roce 1974 a odmala milovala potápění. K freedivingu se ale dostala až v roce 1996, kdy se seznámila s kubánským potápěčem Franciscem Ferrerasem, za kterého se později provdala.

Ten ji přivedl k hloubkovému potápění a Audrey okamžitě začala v kategorii No Limits překonávat světové rekordy.

V této kategorii potápěči sestupují do hlubiny s pomocí ploutví a nahoru vystupují mnohem rychleji pomocí vzduchového vaku na zádech. Díky tomu dosahují v porovnání s ostatními kategoriemi největších hloubek.

Audrey Mestre tak v roce 2000 stanovila mezi ženami světový rekord 125 metrů a o rok později ho vylepšila na 130 metrů.

POKUS O DALŠÍ REKORD SKONČÍ TRAGICKY

V roce 2002 ale o světový rekord přišla. Britka Tanya Streeter se ponořila do 160 metrů, což je dodnes platný světový rekord. Mestre si ho ještě ten rok chtěla vzít zpět a začala trénovat na ponor do ještě větší hloubky – 171 metrů.

V rámci přípravy se do té hloubky skutečně dostala a v pořádku se vynořila, ale protože u pokusu nebyli přítomni komisaři, nemohl být uznán jako rekordní.

K oficiálnímu ponoru se Mestre připravila u pobřeží Dominikánské republiky 12. října 2002.

Co se tak krutě zvrtlo? Na začátku to vypadalo, že všechno půjde hladce. Mestre se do vytyčené hloubky skutečně dostala, ale tam začaly potíže. Zjistila, že v hadici není vzduch potřebný k nafouknutí vaku, který by ji vynesl na hladinu.

Okamžitě sice přispěchal potápěč ze záchranného týmu a napustil vak ze své zásoby, ale výstup probíhal pomalu, protože vak nebyl napuštěný dostatečně a u místa ponoru byl navíc silný proud, takže Mestre ani s pomocí lana nestoupala vertikálně.

POD VODOU BYLA DVAKRÁT DELŠÍ DOBU

Celý ponor měl trvat maximálně tři minuty, ale francouzská potápečka se z vody vynořila v bezvědomí až po osmi a půl minutách. Po převozu na pobřeží byla prohlášena za mrtvou.

Velká kritika se po její smrti snesla především na jejího manžela – ponor nebyl zabezpečený podle standardů, na místě bylo málo potápěčů a k dispozici nebyl lékařský tým na lodi ani na pevnině.

Ferreras byl také jediný, kdo kontroloval funkčnost vzduchového vaku, a promarnil dlouhé minuty tím, že se svou ženu snažil ještě ve vodě resuscitovat.

Kdyby jen jediný článek z tohoto řetězce chyběl, mohla Audrey Mestre přežít…