Mocná útočná zbraň, zvaná obléhací věž, byla s úspěchem používána od hlubokého starověku až do konce středověku, tedy přes čtyři tisíce let!
V té době existovala v Mezopotámii velká, bohatá a luxusní města, proslulá svými mohutnými hradbami, věžemi a systémem hermeticky uzavřených bran.
Nejkreativnější a zároveň nejagresivnější byli semitští Asyřané, kteří na blahobytná sumerská města měli spadeno odjakživa. Vznikly tak první obléhací stroje: beranidla a několikaposchoďové mobilní věže na čtyřech kolech s otáčivými „rozhlednami“ na vrcholu.
Středověké válečné zvonice
Po zániku římského impéria a stěhování národů došlo v Evropě k renesanci obléhacích věží až ve středověku. Nazývaly se válečné zvonice. Středověká obléhací zvonice byla vyšší než asyrská.
Musela přesahovat výšku hradeb a nejlepší lučištníci bývali umístěni na vrchu věže, aby měli možnost vyčistit šípovou palbou cimbuří. Beranidla se vyskytovala jen občas.
Středověkou obléhací řežbu už si díky dochované dokumentaci, ilustracím a dobovým filmům dokážeme představit. Všude chaos, řinčení zbraní, špína, krev, dým a křik. Obří balvany, vylétající z obřích praků, a strašlivé roje zapálených šípů z kuší.
Všude mrtví, sténající, nářek zraněných, žen a dětí. Středověká obléhací zvonice měla na rozdíl od starověké věže méně střílen a více ramp v jednotlivých patrech.
Lučištníci útočili z vrcholu věže jako první a po rampách přebíhaly do dobývaných částí připravené skupiny dalších včetně šermířů.
Věže vrcholného středověku se vyznačovaly vylepšenou konstrukcí, vyšším počtem kol a byly taženy lidmi, zvířaty a pomocí kladkového systému.
Výjimeční seveřané
Průkopníky moderní konstrukce věží se stali Vikingové. Už v 9. století zkonstruovali věž na šestnácti kolech, se kterou v roce 885 obléhali Paříž. Jednalo se o čtvrté obléhání v rámci útoků dánských Vikingů na Karolínskou říši.
Věž byla vybavena katapulty ve všech patrech a k útoku si Vikingové vybrali slabé místo městského opevnění – nedokončenou kamennou věž Grand Châtelet, uzavírající vstup do města přes most Grand Pont na pravém břehu Sieny.
Díky mostům se strážními věžemi, pohotovosti a efektivitě francké obrany ale tento konkrétní útok nebyl úspěšný. Vynález střelného prachu znamenal postupný zánik obléhacích věží. Z některých se staly tzv. dělové věže, které palbou z děl ničily dobývané hradby.
Dělové věže byly nasazeny například při obléhání Kazaně v roce 1552 a zaznamenaly velký úspěch. Ruský car Ivan IV. (1530–1584) s jejich pomocí doslova rozmetal hradby hlavního města tatarského státu (Kazaňský chanát), a způsobil tak jeho definitivní zánik.
Na konci 16. století se však od využívání věží obléhacích i dělových ustoupilo navždy.
